[ nová verze ]
29. květen 2028, Pondělí
3. týden žaltáře
Doba velikonoční, 7. týden
Sv. Pavla VI., papeže, nezávazná památka
Pro OP: Bl. Viléma Arnauda, kněze, a druhů, mučedníků, nezávazná památka
Pro OP: Bl. Jakuba Salomoniho, kněze, nezávazná památka
invitatorium
modlitba se čtením
ranní chvály - komb.
tercie - dopl.
sexta - dopl.
nona - dopl.
večerní chvály
kompletář
nepoužívat společné texty
vygenerování modliteb
uspořádání liturgie hodin
modlitby za zemřelé
posvěcení chrámu
latinská verze
nahlásit chybu
|
Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz 29. květen 2028
Sv. Pavla VI., papeže, nezávazná památka
MODLITBA SE ČTENÍM
V.
Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.
Aleluja.
HYMNUS
Vladaři věčný, nejvyšší,
Vykupitel svých věrných jsi,
smrt zmírá při tvém vítězství,
teď milost tvá se mocně skví.
Ty po Otcově pravici
usedáš na trůn zářící,
a přejímáš moc nad všemi,
jež nemá původ na zemi.
Ať trojí říše tvorů tvých,
jak nebeských, tak pozemských,
tak temná říše pekelná
před tebou sklání kolena.
Andělé trnou v úžase,
co s lidským rodem stává se:
Hřeší člověk, smývá člověk,
vládne Slovo – Bohočlověk.
Buď, Kriste, naší radostí,
co čeká nás v tvé věčnosti,
ty, který řídíš světa říš
a nejvíc blaha přinášíš.
Až zaskvěješ se v onen den
v oblaku Soudce plameném,
smaž dluhy nezaplacené
a vrať nám věnce ztracené.
Proto tě vroucně prosíme:
Odpusť nám, čím kdy zhřešíme,
a milostí svou pozdvihni
nám srdce ve tvé výšiny.
Buď sláva tobě, Ježíši,
jenž vznášíš se už do výší,
i Otce, Ducha milosti
ať věčně všechno tvorstvo ctí. Amen.
ŽALMY
Ant. 1 Náš Bůh přijde zjevně a mlčet nebude. Aleluja.
Žalm 49 (50)
Pravá bohoslužba
Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit. (Mt 5, 17)
I
1 Pán mluví, Pán a Bůh, a volá zem *
od slunce východu až na západ.
2 Ze Siónu, té hory překrásné, *
se v oslnivé záři zjevuje.
3 To přichází náš Bůh a nemlčí, †
všespalující oheň před ním jde, *
okolo něho bouře burácí. –
4 Svolává shora nebesa i zem, *
odhodlán konat nad svým lidem soud:
5 „Shromážděte mi moje vyvolené, *
co při oběti stvrdili mou smlouvu!“
6 A nebe hlásá jeho spravedlnost, *
že on je Bůh a právem rozsoudí.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 1 Náš Bůh přijde zjevně a mlčet nebude. Aleluja.
Ant. 2 Oběť chvály Bohu přinášej. Aleluja.
II
7 „Slyš, můj lide, nyní promluvím! *
Izraeli, proti tobě svědčím. *
Viním tě a soudím tváří v tvář, *
neboť já jsem Pán a já jsem Bůh tvůj!
8 Nekárám tě pro tvé oběti, *
mám tvé žertvy stále před očima.
9 Nevezmu však býky z chlévů tvých, *
ani nechci kozly z tvého stáda. –
10 Vždyť mně patří všechna lesní zvěř, *
tisíce mám zvířat na svých horách.
11 Znám i všechno ptactvo nebeské, *
mé je vše, co na polích se hemží.
12 Kdybych lačněl, tobě nepovím; *
můj je svět i vše, co obsahuje. –
13 Cožpak já chci býčí maso jíst, *
cožpak se chci napít kozlí krve?
14 Oběť chvály Bohu přinášej, *
plň své sliby vůči Nejvyššímu!
15 Ke mně volej za dnů soužení, *
vysvobodím tě a vzdáš mi úctu!“
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 2 Oběť chvály Bohu přinášej. Aleluja.
Ant. 3 Milosrdenství chci, a ne oběť, poznání Boha je víc než celopaly. Aleluja.
III
16 Kdežto hříšníkovi řekne Bůh: †
„Nač mi odříkáváš přikázání *
a mou smlouvu darmo bereš do úst,
17 když se vzpíráš mému vedení, *
odhazuješ za hlavu má slova? –
18 Zloděje když vidíš, běžíš s ním, *
s cizoložníky jsi jedna ruka;
19 ústa ke špatnostem otvíráš *
a tvůj jazyk osnuje lež na lež; –
20 o svém bratru mluvíš hanebně, *
na syna své matky kydáš hanu.
21 Tohle děláš – kdybych k tomu mlčel, *
myslil bys, že já jsem jako ty. –
22 Pochopte, kdo jste Boha zapomněli, *
nežli vás vydám zkáze bez úniku!
23 Mne uctívá, kdo vzdává oběť chvály; *
kdo správně žije, dojde Boží spásy!“
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 3 Milosrdenství chci, a ne oběť, poznání Boha je víc než celopaly. Aleluja.
V.
Srdce mé i tělo, aleluja.
O.
Jásá k Bohu živému, aleluja.
PRVNÍ ČTENÍ
Z prvního listu svatého apoštola Jana
4, 1-10
Bůh si nás zamiloval
1Milovaní, každému duchu hned nevěřte, ale zkoumejte duchy, zdali jsou z Boha; vždyť je ve světě mnoho lžiproroků.
2Ducha Božího poznáte takto: každý duch, který vyznává, že Ježíš přišel jako Mesiáš v těle, je z Boha;
3ale žádný duch, který Ježíše nevyznává, není z Boha. To je duch antikristův, o němž jste slyšeli, že má přijít,
a už teď je na světě.
4Vy, děti, jste z Boha a zvítězili jste nad nimi, neboť větší je ten, který je ve vás, než ten, který je ve světě.
5Oni jsou ze světa. Proto co říkají, vychází ze světského smýšlení, a svět jim dopřává sluchu.
6My jsme z Boha. Kdo zná Boha, dopřává sluchu nám, kdo z Boha není, sluchu nám
nedopřává. Podle toho rozeznáme ducha pravdy a ducha bludu.
7Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha.
8Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. 9V tom se ukázala Boží
láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. 10V tom záleží
láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.
RESPONSORIUM
1 Jan 4, 9; Jan 3,16
O.
V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, *
aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný, aleluja.
V.
Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, *
aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný, aleluja.
DRUHÉ ČTENÍ
Z homilií svatého Pavla VI., papeže
(při posledním veřejném zasedání II. vatikánského koncilu, 7. prosince 1965: AAS 58 [1966], 53.55–56.58–59)
Abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka
Díky tomuto koncilu se pozornost lidí soustředila na teocentrické a teologické učení
o tom, kdo je člověk a co je svět. To učení jako by chtělo být výzvou lidem, kteří si
myslí, že je naší době vzdálené a cizí. To učení si nárokuje něco takového, o čem svět
nejprve usoudí, že je to absurdní, ale později, jak doufáme, uzná, že je to lidské, moudré
a navíc to přináší spásu: totiž že existuje Bůh. Jistěže existuje Bůh. Existuje skutečně.
Je živý. Je to osoba. Uplatňuje prozřetelnost, oplývá nekonečnou dobrotou a je dobrý nejen
sám v sobě, ale v maximální míře také vůči nám. Je to náš stvořitel, naše pravda, naše štěstí.
To do té míry, že když se člověk snaží ukotvit svou mysl a své srdce v Bohu a věnuje se
kontemplaci, má to u něho být takový duchovní úkon, který musíme pokládat za nejvznešenější
a nejdokonalejší vůbec; úkon, od kterého mohou a mají odvozovat svou vysokou důstojnost i
v naší době nesčetné oblasti lidské činnosti.
Církev, shromážděná na koncilu, zaměřila své úvahy velmi intenzivně — kromě sebe samé a vztahu, který ji pojí
s Bohem — také na člověka; na člověka, tak jak ho lze v této době opravdu vidět: člověka, který žije, člověka,
který je plně zaměstnán tím, že pomáhá jen sám sobě, člověka, který je nejen přesvědčen, že je v pořádku, aby se
všechno úsilí napínalo směrem k němu jedinému jako k jakémusi středu, ale který se také nebojí tvrdit, že je počátkem
a důvodem všeho. Před koncilními otci stál celý »jevový« člověk, celý fenomén člověk, oblečený do nesčetných podob
svého ducha, v kterých se ukazuje. A otcové jsou taky lidé, dokonce jsou všichni pastýři a bratři, a projevují
soustředěnou starostlivost a skutečnou lásku. Ten člověk se statečností poukazuje na své bolestné osudy, ten člověk
i v minulosti, i v této naší době pokládá jiné lidi za nižší, než je on sám, a proto je vždycky nestálý a falešný,
sobecký a agresivní. Ten člověk je nespokojený sám se sebou, směje se i prolévá slzy. Ten člověk je v pohybu všemi
směry, je ochotný hrát jakékoliv role. Ten člověk se přísně drží jen toho, co potvrzuje vědecké zkoumání. Ten člověk
jako takový myslí, miluje, usilovně pracuje, stále se o něco zajímá. Je to člověk, na kterého se musíme dívat také
s jakousi posvátnou úctou — pro nevinnost jeho dětství, pro tajemství jeho chudoby, pro projevy dobrotivé lásky,
ke kterým vedou jeho nemoci. Ten člověk se na jednu stranu stará jen o sebe, na druhou jedná ve prospěch společnosti.
Ten člověk současně chválí čas minulý1 i očekává čas budoucí a sní, že bude šťastnější než ten minulý. Ten člověk je z jedné
strany zapleten do zlých činů, z druhé ozdoben svatými mravy. A tak dále. Nakonec se objevil laický a profánní humanismus
a při svém ohromném rozšíření, abychom tak řekli, vyzval koncil k soutěži. Utkalo se náboženství jako kult Boha, který se
chtěl stát člověkem, a náboženství (musíme ho totiž považovat za náboženství) jako kult člověka, který se chce stát Bohem.
A k čemu došlo? Konal se souboj, bitva, anatéma? Samozřejmě to tak být mohlo — ale jak je vidět, nedošlo k tomu. Vzorem a normou,
kterou se náš koncil duchovně řídil, bylo staré vyprávění o Samaritánovi2. Opravdu, koncil hluboce prostoupila jakási nesmírná
láska k lidem. Veškerou pozornost tohoto našeho shromáždění zaujal důkladný pohled na potřeby lidí a opakovaně je promýšlelo;
naléhavost těch potřeb roste s tím, jak roste syn této země. Vy, humanisté naší doby, kteří odmítáte pravdy transcendující
přirozené věci, pochvalte kocil aspoň v tomto ohledu a uznejte náš nový humanismus: vždyť i my, dokonce my především, uctíváme člověka.
Jestliže je to tak, je zapotřebí říci, že katolické náboženství a lidský život vzájemně spojuje přátelská smlouva, obě strany společně
usilují o jedno lidské dobro: katolické náboženství je totiž pro lidstvo, je jistým způsobem životem lidského rodu. A životem je musíme
nazývat pro jeho vznešenou a všestranně dokonalou nauku, kterou podává o člověku (copak není člověk, když je ponechán sám sobě,
tajemstvím i sobě samému?). Tuto nauku ovšem podává proto, že ji čerpá z vědění, které má o Bohu. Vždyť také abychom do hloubky
poznávali člověka — člověka skutečného, člověka celého —, musíme nejprve poznávat samotného Boha.
Jestliže máme všichni, kdo jsme tady, na paměti, že tvář Kristovu, tvář Syna člověka, máme poznávat ve tváři každého člověka — nejvíc,
když se člověk stane průzračným svými slzami a bolestmi3 — a jestliže máme ve tváři Kristově poznávat tvář nebeského Otce (podle onoho
výroku Kdo vidí mě, vidí i Otce4), náš způsob uvažování o lidských věcech se mění v křesťanství, které je celé zaměřeno na Boha jako na
střed. A naše hlásání tedy může znít takto: abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka.
1 Horatius, Listy 2,3 (Pisonům), v. 173
2 Srov. Lk 10,30–37
3 Srov. Mt 25,40
4 Jan 14,9
RESPONSORIUM
srov. Flp. 4,8
O.
Co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti *
o to mějte zájem. Aleluja.
V.
O každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály * o to mějte zájem. Aleluja.*
O to mějte zájem.
MODLITBA
Modleme se:
Bože, ty jsi svěřil řízení své Církve svatému papeži Pavlovi, který byl neúnavným apoštolem evangelia tvého Syna;
dej nám, prosíme, sílu, abychom vedeni světlem jeho učení spolupracovali s tebou na šíření civilizace lásky
ve světě. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Nakonec se připojí:
Dobrořečme Pánu.
O. Bohu díky.
Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.
Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin,
může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i
zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.
Denní modlitba Církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz
elektronické texty © 2000-2023 Ing. Karel Mráček Dr.h.c. (fra Pavel, jáhen)
text breviáře © 2000-2016 Česká dominikánská provincie
|