[ nová verze ]
29. květen 2026, Pátek
4. týden žaltáře
Druhé mezidobí, 8. týden
Sv. Pavla VI., papeže, nezávazná památka
Pro OP: Bl. Viléma Arnauda, kněze, a druhů, mučedníků, nezávazná památka
Pro OP: Bl. Jakuba Salomoniho, kněze, nezávazná památka
invitatorium
modlitba se čtením
ranní chvály - komb.
tercie - dopl.
sexta - dopl.
nona - dopl.
večerní chvály
kompletář
nepoužívat společné texty
vygenerování modliteb
uspořádání liturgie hodin
modlitby za zemřelé
posvěcení chrámu
latinská verze
nahlásit chybu
|
Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz 29. květen 2026
Sv. Pavla VI., papeže, nezávazná památka
MODLITBA SE ČTENÍM
V.
Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.
Aleluja.
HYMNUS
V noci a časně ráno:
Když kohout svým kuropěním
temno noci půlí již
a nám z nitra vypuzuje
ponuré tmy chmurnou tíž,
pokorné a naše vroucí
prosby, vlídný Bože, slyš.
Přišels jako světlo, mocný,
bdělý strážce lidí všech,
právě, když se všude ztajil
půlnočního ticha dech,
a jakoby závoj smrti
ležel na všech předmětech.
Přišels, Kriste, vytrhnout nás
ze zlého snu zajetí,
zadarmo nás vysvobodit
ze žaláře temnoty,
přinést světlo, s kterým máme
k tobě žitím kráčeti.
Sláva Otci a též tobě,
rovněž Duchu Svatému,
životu všech, světlu, míru,
Bohu trojjedinému,
vznešenému navždy Božstvu,
jménu nad vše sladkému. Amen.
Během dne:
Stůj při nás, Tvůrce laskavý,
ty slávo záře Otcovy,
když nás tvá milost opustí,
chvíme se plni úzkosti.
Když prodchnuti však Duchem jsme
a v nitru Boha neseme,
nic nepořídí zrádce zlý
proti nám svými osidly.
Kéž v pozemském svém jednání,
k němuž jsme v žití vázáni,
se těžce neproviníme,
a řádem tvým se řídíme.
Laskavý Vládce, Ježíši,
buď s Otcem ti čest nejvyšší,
i Duchu, který těší nás,
po všechny věky, v každý čas. Amen.
ŽALMY
Ant. 1 Můj Bože, před zlobou bezbožníků nestraň se mých úpěnlivých proseb.
Žalm 54 (55), 2-15. 17-24
Proti zrádnému příteli
Ježíše se zmocnila hrůza a úzkost. (Mk 14, 33)
I
2 Nakloň, Bože, sluch k mé modlitbě, *
nestraň se mých úpěnlivých proseb,
3 slyš mě pozorně a vyslyš mě, *
neklidný jsem ve své sklíčenosti.
4 Zděšený jsem křikem nepřátel, *
útiskem a zlobou bezbožníků. –
Rozpoutali zhoubu proti mně, *
zuřivě se na mne osopují.
5 Srdce se mi v prsou tetelí, *
úzkost smrtelná mě zachvátila.
6 Padá na mne strach a zděšení, *
leží na mně nevýslovná hrůza. –
7 Říkám si: „Mít křídla holubí, *
uletěl bych, až bych došel klidu."
8 Uletěl bych rád co nejdále, *
noclehem bych zůstal někde v poušti.
9 Vyhledal bych si tam útulek *
na ochranu před divokým vichrem.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 1 Můj Bože, před zlobou bezbožníků nestraň se mých úpěnlivých proseb.
Ant. 2 Pán nás vysvobodil z rukou zákeřného nepřítele.
II
10 Zachraň mě před bouřením jejich hrdel, Pane. †
Před záplavou jejich jazyků. *
V městě vidím násilí a sváry.
11 Ve dne v noci brousí kolem něj, †
po hradebních zdech je obcházejí, *
uvnitř vládne bezpráví a útisk.
12 V jeho středu číhá záhuba, *
klam a křivda z tržišť neodchází.
13 Kdyby potupil mě nepřítel, *
křivdu od něj dovedl bych snášet;
kdyby na mě tak zle dotíral, *
kdo mě nenávidí, schoval bych se.
14 Tys však to byl, člověk jako já, *
ty, můj blízký důvěrník a přítel!
15 Slasti přátelství jsme ty a já *
prožívali spolu v domě Páně.
16 Kéž je za to zmatek posedne, *
kéž jsou za to uchváceni smrtí,
kéž jdou do podsvětí zaživa, *
když je v jejich domech plno zloby!
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 2 Pán nás vysvobodil z rukou zákeřného nepřítele.
Ant. 3 Svěř se Pánu ve své nesnázi a on tě zachová.
III
17 Já však budu k Pánu volat dál, *
Pán se smiluje a zachrání mne.
18 Večer, za jitra i v poledne *
budu kvílet z hloubi svého srdce.
19 On mé naříkání vyslyší, *
vysvobodí pokojně můj život.
Neboť lučištníci blízko jsou, *
z blízkosti už na mne dotírají.
20 Ismael a Jaalam a ti, *
kteří obývají na východě,
na výměnu nepřistupují, *
neboť odmítají bát se Boha. –
21 Každý proti jeho přátelům *
zdvíhá ruku, znesvěcuje smlouvu.
22 Nad máslo je hladší jeho řeč, *
ale v srdci hotoví se k boji;
slova lahodnější oleje, *
ale jsou to vytasené meče. –
23 Svěř se Pánu ve své nesnázi, †
on tě zachová a nedopustí, *
aby spravedlivý padl navždy. –
24 Je však, Pane, svrhneš do hrobu, *
že se muži krvaví a lstiví
nedožijí půlky života! *
Kdežto já jen v tebe důvěřuji.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 3 Svěř se Pánu ve své nesnázi a on tě zachová.
V.
Můj synu, dbej na moji moudrost.
R.
K mým výrokům nakloň své ucho.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Job
12, 1-25
Job odpovídá, že Boží prozřetelnost přesahuje všechnu lidskou moudrost
1Job se ujal slova a řekl:
2„Opravdu, vy jste dokonalí lidé,
s vámi vymře moudrost!
3Ale já mám rozum jako vy,
v ničem za vámi nejsem.
Kdo by nebyl podobně nadán?
4Svému bližnímu mám být pro posměch
já, který vzýval Boha, aby mě slyšel,
pro posměch já – spravedlivý, bezúhonný?
5Nešťastný zaslouží potupu – myslí si šťastný
– úder patří ubožákům.
6V klidu jsou stany kořistníků,
v bezpečí jsou ti, kdo dráždí Boha,
kdo proti Bohu zdvíhají ruku.
7Jen se ptej na to zvířat, a ta tě poučí,
nebeského ptactva, a to ti oznámí,
8nebo mluv k zemi, a ta ti odpoví,
budou ti to vypravovat mořské ryby.
9Kdo by v tom všem nepoznal,
že to způsobila Hospodinova ruka?
10V jeho ruce je všechno živé;
dech každého smrtelníka.
11Copak ucho nezkoumá slova
a neochutnává patro pokrm?
12Je moudrost jen u starců,
znamená dlouhý věk rozumnost?
13Jen u Boha je moudrost a síla,
on má radu a důmysl.
14Když on boří, už se to nevystaví,
když někoho zavře, nikdo už neotevře.
15Když zadrží vodu, nastává sucho,
když ji vypustí, země je zpustošena.
16U něho je moc a úspěch,
na něm závisí ten, kdo bloudí i svádí.
17Hlupáky dělá z rádců,
rozumu zbavuje vládce.
18Ozdoby strhuje králům,
zástěru ponížení jim přivazuje kolem beder.
19Do bídy přivádí kněze,
siláky sráží k pádu.
20Výmluvným odnímá výřečnost,
úsudek bere starcům.
21Vylévá potupu na urozené,
rozvazuje pás velmožům.
22Tajnosti zjevuje z temnot,
co je ve stínu, vyvádí k světlu.
23Povyšuje národy a zas je hubí,
dává jim vyrůst a pak je opouští.
24Odnímá rozum vůdcům lidu,
nechá je bloudit v pustině bez cest,
25takže tápají v temnotách,
jak opilci vrávorají.“
RESPONSORIUM
Job 12, 13. 14; 23, 13
O.
Jen u Boha je moudrost a síla, on má radu a důmysl. *
Když on boří, už se to nevystaví, když někoho zavře, nikdo už neotevře.
V.
On rozhodl – kdo ho zadrží? Co si přeje, to uskuteční. *
Když on boří, už se to nevystaví, když někoho zavře, nikdo už neotevře.
DRUHÉ ČTENÍ
Z homilií svatého Pavla VI., papeže
(při posledním veřejném zasedání II. vatikánského koncilu, 7. prosince 1965: AAS 58 [1966], 53.55–56.58–59)
Abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka
Díky tomuto koncilu se pozornost lidí soustředila na teocentrické a teologické učení
o tom, kdo je člověk a co je svět. To učení jako by chtělo být výzvou lidem, kteří si
myslí, že je naší době vzdálené a cizí. To učení si nárokuje něco takového, o čem svět
nejprve usoudí, že je to absurdní, ale později, jak doufáme, uzná, že je to lidské, moudré
a navíc to přináší spásu: totiž že existuje Bůh. Jistěže existuje Bůh. Existuje skutečně.
Je živý. Je to osoba. Uplatňuje prozřetelnost, oplývá nekonečnou dobrotou a je dobrý nejen
sám v sobě, ale v maximální míře také vůči nám. Je to náš stvořitel, naše pravda, naše štěstí.
To do té míry, že když se člověk snaží ukotvit svou mysl a své srdce v Bohu a věnuje se
kontemplaci, má to u něho být takový duchovní úkon, který musíme pokládat za nejvznešenější
a nejdokonalejší vůbec; úkon, od kterého mohou a mají odvozovat svou vysokou důstojnost i
v naší době nesčetné oblasti lidské činnosti.
Církev, shromážděná na koncilu, zaměřila své úvahy velmi intenzivně — kromě sebe samé a vztahu, který ji pojí
s Bohem — také na člověka; na člověka, tak jak ho lze v této době opravdu vidět: člověka, který žije, člověka,
který je plně zaměstnán tím, že pomáhá jen sám sobě, člověka, který je nejen přesvědčen, že je v pořádku, aby se
všechno úsilí napínalo směrem k němu jedinému jako k jakémusi středu, ale který se také nebojí tvrdit, že je počátkem
a důvodem všeho. Před koncilními otci stál celý »jevový« člověk, celý fenomén člověk, oblečený do nesčetných podob
svého ducha, v kterých se ukazuje. A otcové jsou taky lidé, dokonce jsou všichni pastýři a bratři, a projevují
soustředěnou starostlivost a skutečnou lásku. Ten člověk se statečností poukazuje na své bolestné osudy, ten člověk
i v minulosti, i v této naší době pokládá jiné lidi za nižší, než je on sám, a proto je vždycky nestálý a falešný,
sobecký a agresivní. Ten člověk je nespokojený sám se sebou, směje se i prolévá slzy. Ten člověk je v pohybu všemi
směry, je ochotný hrát jakékoliv role. Ten člověk se přísně drží jen toho, co potvrzuje vědecké zkoumání. Ten člověk
jako takový myslí, miluje, usilovně pracuje, stále se o něco zajímá. Je to člověk, na kterého se musíme dívat také
s jakousi posvátnou úctou — pro nevinnost jeho dětství, pro tajemství jeho chudoby, pro projevy dobrotivé lásky,
ke kterým vedou jeho nemoci. Ten člověk se na jednu stranu stará jen o sebe, na druhou jedná ve prospěch společnosti.
Ten člověk současně chválí čas minulý1 i očekává čas budoucí a sní, že bude šťastnější než ten minulý. Ten člověk je z jedné
strany zapleten do zlých činů, z druhé ozdoben svatými mravy. A tak dále. Nakonec se objevil laický a profánní humanismus
a při svém ohromném rozšíření, abychom tak řekli, vyzval koncil k soutěži. Utkalo se náboženství jako kult Boha, který se
chtěl stát člověkem, a náboženství (musíme ho totiž považovat za náboženství) jako kult člověka, který se chce stát Bohem.
A k čemu došlo? Konal se souboj, bitva, anatéma? Samozřejmě to tak být mohlo — ale jak je vidět, nedošlo k tomu. Vzorem a normou,
kterou se náš koncil duchovně řídil, bylo staré vyprávění o Samaritánovi2. Opravdu, koncil hluboce prostoupila jakási nesmírná
láska k lidem. Veškerou pozornost tohoto našeho shromáždění zaujal důkladný pohled na potřeby lidí a opakovaně je promýšlelo;
naléhavost těch potřeb roste s tím, jak roste syn této země. Vy, humanisté naší doby, kteří odmítáte pravdy transcendující
přirozené věci, pochvalte kocil aspoň v tomto ohledu a uznejte náš nový humanismus: vždyť i my, dokonce my především, uctíváme člověka.
Jestliže je to tak, je zapotřebí říci, že katolické náboženství a lidský život vzájemně spojuje přátelská smlouva, obě strany společně
usilují o jedno lidské dobro: katolické náboženství je totiž pro lidstvo, je jistým způsobem životem lidského rodu. A životem je musíme
nazývat pro jeho vznešenou a všestranně dokonalou nauku, kterou podává o člověku (copak není člověk, když je ponechán sám sobě,
tajemstvím i sobě samému?). Tuto nauku ovšem podává proto, že ji čerpá z vědění, které má o Bohu. Vždyť také abychom do hloubky
poznávali člověka — člověka skutečného, člověka celého —, musíme nejprve poznávat samotného Boha.
Jestliže máme všichni, kdo jsme tady, na paměti, že tvář Kristovu, tvář Syna člověka, máme poznávat ve tváři každého člověka — nejvíc,
když se člověk stane průzračným svými slzami a bolestmi3 — a jestliže máme ve tváři Kristově poznávat tvář nebeského Otce (podle onoho
výroku Kdo vidí mě, vidí i Otce4), náš způsob uvažování o lidských věcech se mění v křesťanství, které je celé zaměřeno na Boha jako na
střed. A naše hlásání tedy může znít takto: abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka.
1 Horatius, Listy 2,3 (Pisonům), v. 173
2 Srov. Lk 10,30–37
3 Srov. Mt 25,40
4 Jan 14,9
RESPONSORIUM
srov. Flp. 4,8
O.
Co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti *
o to mějte zájem.
V.
O každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály * o to mějte zájem. *
O to mějte zájem.
MODLITBA
Modleme se:
Bože, ty jsi svěřil řízení své Církve svatému papeži Pavlovi, který byl neúnavným apoštolem evangelia tvého Syna;
dej nám, prosíme, sílu, abychom vedeni světlem jeho učení spolupracovali s tebou na šíření civilizace lásky
ve světě. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Nakonec se připojí:
Dobrořečme Pánu.
O. Bohu díky.
Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.
Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin,
může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i
zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.
Denní modlitba Církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz
elektronické texty © 2000-2023 Ing. Karel Mráček Dr.h.c. (fra Pavel, jáhen)
text breviáře © 2000-2016 Česká dominikánská provincie
|