[ nová verze ]
5. květen 2023, Pátek
4. týden žaltáře
Doba velikonoční, 4. týden
Pro OP: Sv. Vincence Ferrerského, kněze, památka
invitatorium
modlitba se čtením
ranní chvály - komb.
tercie - dopl.
sexta - dopl.
nona - dopl.
večerní chvály
kompletář
nepoužívat společné texty
vygenerování modliteb
uspořádání liturgie hodin
modlitby za zemřelé
posvěcení chrámu
latinská verze
nahlásit chybu
|
Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz 5. květen 2023
Pro OP: Sv. Vincence Ferrerského, kněze, památka
Narodil se ve Valencii 23. ledna 1350. Otec byl městský úředník
a rodina předpokládala, že Vincenc bude v této tradici pokračovat. Vincenc však v roce 1367 vstoupil do řádu. Po studiích
ve Valencii, Leridě, Barceloně a Toulouse přijal v roce 1378 kněžské svěcení. Poté úžasným způsobem rozvinul svou
činnost na kazatelně, na profesorské katedře a také ve veřejném životě. Až do roku 1390 působil ve Valencii jako lektor a kazatel.
Svými kázáními přivedl ke konverzi mnoho pohanů a židů. V době papežského schismatu následoval nejprve vzdoropapeže
Benedikta XIII. do Avignonu. Trpěl však rozdělením církve, jehož hlavní příčinu spatřoval v tom, že celý Boží lid je
příliš vzdálen od Krista. Proto z Avignonu odešel a od roku 1399 se stal jedním z největších putujících kazatelů v historii církve.
Proslul především jako kazatel pokání, jež nejen hlásal, ale také dosvědčoval svým životem. V roce 1415 Kostnický koncil
ukončil západní schisma a papežem se stal Martin V. Ten si byl vědom zásluh svatého Vincence a nabídl mu kardinálský titul.
Vincenc s díky odmítl a poprosil jen o papežské požehnání pro svou další misionářskou činnost. Ta skončila v Bretani, kde 5.
dubna 1419 zemřel. Byl pohřben v katedrále ve Vannes a hned po své smrti byl uctíván jako svatý. Kanonizoval jej 29.
června 1455 Kalixt III.
MODLITBA SE ČTENÍM
V.
Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.
Aleluja.
HYMNUS
Věřící, pějme s písní plnou vděku,
ať v našich hymnech nebeskému Soudci
za kazatele seslaného světu
zní náš dík vroucí.
Vzácný Vincenci, jehož svátek dnešní
tvoji stoupenci ctí zbožnými hymny,
chvály, jež tobě pějeme ti vděční,
laskavě přijmi.
Když bez úhony vyrostl jsi z dětství,
v Kazatelský řád vstoupils plný žízně,
příkazu otců dbals s pocitem štěstí
a Boží přízně.
Na popud nebes všechny svoje síly
studiu Písem zákonů dvou dal jsi.
Když jsi jim učil, svět vzplál světlem víry
nebeské krásy.
Všude jsi hlásal naplnění času:
na konci světa Kristus bude soudcem;
svět varoval jsi před Božími tresty,
k pokání vzýval.
Byl jsi jak anděl, jenž přiletí z nebe
a z jeho středu všem národům hlásá,
ve všech jazycích oznamuje všude:
přišel čas soudu.
Věčná buď chvála Spasiteli Kristu,
sláva též Otci, Duchu, jenž je oheň;
moc a síla jejich ať v každé době
nad světem vládne. Amen.
ŽALMY
Ant. 1 Můj Bože, před zlobou bezbožníků nestraň se mých úpěnlivých proseb. Aleluja.
Žalm 77 (78), 1-39
Dobrota Boží a nevěrnost národa v dějinách spásy
Tyto věci se staly nám pro výstrahu. (1 Kor 10, 6)
I
1 Poslyš, můj lide, mé naučení, *
slovům mých úst nyní nastav uši!
2 K moudrému výroku otevřu rty, *
vyložím tajemství z dávného času. –
3 To, co jsme slyšeli, poznali my, *
co nám už otcové vyprávěli,
4 nemáme před dětmi zamlčet, *
nýbrž dát vědět i příštímu rodu:
Pánovu slávu a jeho moc, *
podivuhodné skutky, jež konal. –
5 S Jákobem příkaz ujednal, *
stanovil zákon v Izraeli,
našim otcům pak poručil, *
aby tak hlásali dál svým dětem,
9 ať o tom všechno potomstvo zví, †
všechny děti, co teprv se zrodí; *
ty pak svým dětem zas povědí dále:
7 vždy aby v Pána doufali, †
na divy Boží nezapomněli *
a jeho příkazy zachovávali,
8 ať nejsou jak jejich otcové, *
vzpurné a zaryté pokolení,
rod, který nestálé srdce měl *
a který duchem se nedržel Boha.
9 Efraimovci, ač třímali luk, *
na útěk dali se, když došlo k bitvě. –
10 Úmluva s Bohem jim nebyla nic, *
odmítli žít podle zákona Páně.
11 Zapomněli, co činil Bůh, *
jaké jim dopřál zázraky spatřit.
12 Před jejich otci způsobil div *
v egyptské zemi, v tanejských pláních.
13 Rozdělil moře a vedl je jím, *
vody postavil jako hráze.
14 Ve dne je provázel oblakem, *
po celou noc pak ohnivým světlem.
15 Na poušti skálu rozrazil, *
z ní je napojil pramenem hojným.
16 Potoky vyvedl ze skály, *
voda se hrnula v celých řekách.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 1 Můj Bože, před zlobou bezbožníků nestraň se mých úpěnlivých proseb. Aleluja.
Ant. 2 Pán nás vysvobodil z rukou zákeřného nepřítele. Aleluja.
II
17 Proti Bohu však hřešili dál, *
v poušti se vzepřeli Nejvyššímu.
18 Zachtělo se jim po chuti jíst, *
Boha tak v srdci pokoušeli.
19 Hněvali Boha a ptali se tak: *
„Dokáže Bůh i v poušti nám prostřít?
20 Udeřil sice do skály, *
že tryskla voda a potoky tekly;
umí však opatřit pro nás i chléb, *
dá svému lidu najíst se masa?“
21 To když Bůh slyšel, pojal ho hněv; †
na Jákobovce zasršel ohněm, *
zaplanul nevolí k Izraeli,
22 že víry k Bohu nemají dost, *
že v jeho pomoc nedoufají. –
23 Nicméně přikázal oblakům, *
otevřel nad nimi nebeské brány,
24 jedlé maně dal na ně dštít *
a tak jim poskytl obilí z nebe.
25 Chlebem silných živil se lid; *
seslal jim pokrmu v plné míře.
26 Pak vzbudil nad nimi východní van, *
mohutně zadul i větrem jižním,
27 a maso pršelo jako prach, *
ptáků bylo jak mořského písku.
28 Padali doprostřed ležení, *
kolkolem stanů Izraele.
29 Po čem tak bažili, to jim dal; *
a oni jedli až do sytosti.
30 Jenže v své chtivosti neměli dost. *
ještě jim sousta vězela v ústech,
31 když na ně udeřil Boží hněv: †
smrt nechal mezi předáky řádit, *
mládež národa porazil k zemi.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 2 Pán nás vysvobodil z rukou zákeřného nepřítele. Aleluja.
Ant. 3 Svěř se Pánu ve své nesnázi a on tě zachová. Aleluja.
III
32 Přesto však hřešili ještě i pak, *
neměli důvěru k divům Páně.
33 Ukrátil tedy jejich dny *
a jejich léta záhubou náhlou.
34 Až když je hubil, hledali jej, *
navraceli se a ptali se po něm.
35 Vzpomněli, že jejich skálou je Pán, *
zachráncem že je Bůh svrchovaný.
36 Ale to byl jen klam jejich úst, *
jazykem pouze jej obelhávali,
37 srdcem však nebyli upřímní, *
v úmluvě dávné mu nebyli věrní.
38 Přes to všechno byl slitovný dál, *
odpouštěl vinu a nezahubil.
Častokrát upustil od hněvu, *
potlačil svoje rozhorlení,
39 pamětliv, že jsou z masa jen, *
vánek, jenž odvane do nenávratna.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 3 Svěř se Pánu ve své nesnázi a on tě zachová. Aleluja.
V.
Z tvého zmrtvýchvstání, Kriste, aleluja.
O.
Ať radují se nebe i země, aleluja.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Zjevení svatého apoštola Jana
17, 1-18
Veliký, ohavný Babylón
1Jeden ze sedmi andělů, kteří měli sedm misek, přišel a mluvil se mnou: „Pojď, ukážu ti soud nad velkou nevěstkou, která
trůní na mnoha vodách, 2s kterou králové země smilnili a jejímž vínem smilstva se opíjeli obyvatelé země.“
3Odnesl mě v duchu na poušť. A viděl jsem ženu, sedící na rudé šelmě, plné rouhavých jmen, se sedmi hlavami
a deseti rohy. 4Žena byla oblečena do nachu a šarlatu, vyšperkována zlatem, drahým kamením a perlami.
V ruce držela zlatou číši, plnou ohavností a nečistot svého smilstva 5a na čele měla napsáno jméno tajemného významu:
„Veliký Babylón, matka nevěstek a ohavností na zemi“.
6Viděl jsem, že ta žena je zpitá krví věřících a krví Ježíšových svědků. Když jsem se na ni díval, zmocnil se mě velký údiv.
7Ale anděl mi řekl: „Proč se divíš? Vysvětlím ti tajemství ženy i šelmy, která ji nese a má sedm hlav a deset rohů.
8Šelma, kterou jsi viděl, byla, ale už není; má však znovu vystoupit z propasti a přijde do záhuby. Obyvatelé na zemi,
jejichž jméno není zapsáno od stvoření světa v knize života, budou uchváceni úžasem, až uvidí šelmu, která byla a není, a zase se objeví.
9Ať pochopí ten, kdo má moudrost. Sedm hlav znamená sedm pahorků, na nichž ta žena trůní. Je to také sedm králů:
10pět z nich už padlo, jeden žije, poslední však dosud nepřišel; až přijde, smí zůstat jenom nakrátko.
11Šelma pak, která byla a není, je sám ten osmý, ale patří k těm sedmi a jde do záhuby.
12A těch deset rohů, co jsi viděl, znamená deset králů, kteří se ještě vlády neujali, ale spolu se šelmou dostanou královskou
moc, i když jenom na chvíli. 13Jsou stejné mysli a svou moc i sílu dávají šelmě.
14Začnou válku proti Beránkovi, ale Beránek nad nimi zvítězí – je přece Pán pánů a Král králů – a s ním i jeho
povolaní, vyvolení a věrní.“
15Dále mi řekl: „Vody, na kterých jsi viděl nevěstku trůnit, jsou lid a davy, národy a jazyky.
16Těch deset rohů, které jsi viděl, i ta šelma budou nevěstku nenávidět,
oloupí ji a svléknou do naha, budou jíst její maso a upálí ji. 7Bůh jim totiž vnukl do srdce, aby vykonali jeho záměr,
vykonali ho svorně, a odevzdali svou královskou moc šelmě, dokud se nesplní Boží slova. 18A žena, kterou jsi viděl,
je to veliké město, které vykonává vládu nad králi země.“
RESPONSORIUM
Zj 17, 14; 6, 2
O.
Králové země začnou válku proti Beránkovi, ale Beránek nad nimi zvítězí, je přece *
Pán pánů a Král králů, aleluja.
V.
Byl mu dán věnec a vyjel jako vítěz, aby zvítězil. *
Pán pánů a Král králů, aleluja.
DRUHÉ ČTENÍ
Jedno z těchto dvou:
Z listu svatého Vincence Ferrerského magistrovi Řádu bratří kazatelů Jeanu de Puinoix
(Ed. P. Fages, Notes et documents de l’histoire de saint
Vincent Ferrier, Louvain–Paris 1905, str. 109–111)
Apoštolský život bratra kazatele
[Nejctihodnější magistře a otče, z důvodu nesčetných úkolů, které mě zaměstnávaly, jsem Vaší
ctihodnosti nebyl schopen napsat tehdy, jak by se slušelo. Neboť – to mluvím pravdu – od chvíle odchodu
z Romans až dosud bylo třeba, abych všude kázal shromážděnému lidu, často i dvakrát denně,
někdy i třikrát, abych nadto slavil zpívanou mši, takže mi po cestě, jídle a spánku nezbýval čas na jiné
věci, ba bylo třeba, abych si po cestě připravoval kázání. Aby mi však nebylo připisováno jako nedbalost
nebo pohrdání, že bych se tolik dní, týdnů a měsíců vyhýbal psaní, i při tolika úkolech jsem každodenně
věnoval čas tomu, abych Vám alespoň popsal cestu, kterou konám.]
Ať tedy víte, ctihodný otče, že po odchodu z Romans, kde jste mě naposledy poslal na cestu, jsem
celé tři měsíce byl dosud zde v Dauphiné a kázal jsem Boží slovo ve městech, obcích a vesnicích,
kde jsem dosud nebyl. Navštívil jsem především tři věhlasná heretická údolí v arcidiecézi Embrun:
první se nazývá Lucern, druhé L’Argentière a třetí Valpure. Ještě před mým příchodem již dvakrát nebo třikrát z Boží
milosti se zbožností a úctou přijala nauku katolické pravdy, ale chtěl jsem je znovu navštívit k jejich
posílení a útěše. Poté jsem na ústní i písemné žádosti a prosby mnohých přešel do Lombardie, kde
jsem rok a měsíc kázal v mnoha Vám podřízených městech, obcích a vesnicích a na mnohé žádosti ještě
dále, jmenovitě pod vládou markrabství Montferrat. V oněch zaalpských oblastech jsem nalezl mnohá
údolí heretiků, jak valdenských, tak katarských, především v turínské diecézi, a všechna jsem je
postupně navštívil, abych v nich kázal víru a nauku katolické pravdy a usvědčoval je z jejich omylů, takže
z milosrdenství Božího přijali vroucně, s velkou zbožností a úctou pravdu víry, když mě v tom Pán
provázel a potvrzoval moje slova.
Pochopil jsem, že hlavní příčinou jejich hereze a omylů je nedostatek kázání. Oni obyvatelé
mě zpravili o tom, že už třicet let jim kázali pouze valdenští bludaři, kteří k nim obvykle přicházeli
dvakrát ročně z Aquileje. Uvaž tedy, ctihodný magistře, jak veliká je vina církevních představených
i ostatních, kteří z povahy svého úřadu nebo poslání jim mají kázat, ale spíše hledí na to, aby klidně žili
ve velkých městech a domech v krásných komnatách s jejich pohodlím. A zatím duše, pro jejichž spásu
Kristus zemřel, hynou nedostatkem duchovní stravy, protože není, kdo by dětem lámal chléb. Žeň je
sice hojná, ale dělníků málo. Prosím proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.
[Nyní pomlčím o jednom heretickém biskupovi, kterého jsem našel v jednom z jejich údolí, jež se
jmenuje Luforio, jak se mnou chtěl skrytě mluvit a obrátil se; o valdenských školách, které jsem našel
v údolí Val d’Angrogne, a o jejich uzavření; o katarských bludařích v údolí Val di Pont,
jak se obrátili od své zvrácenosti; taktéž o bludařích v údolí Val di Lanzo, k nimž kdysi utekli
vrahové svatého mučedníka Petra de Ruffia, jakým způsobem se ke mně chovali; rovněž o ukončení
sporů mezi guelfy a ghibelliny; také o všeobecném usmíření v těchto oblastech a o jiných nesčetných
věcech, které Bůh ráčil vykonat ke své slávě a k užitku duší. V tom všem však budiž Bůh veleben.
Po strávení třinácti měsíců v Lombardii jsem přišel již před pěti měsíci do Savojska na žádost
mnohých církevních i světských představených. S velkým zápalem jsem tam navštívil pět diecézí
z mnoha nacházejících se v Savojsku, a to Sion, Aostu, Tarentaise, Maurienne a Grenoble. Obcházel jsem města, obce a vesnice
a kázal jsem v nich více nebo méně podle toho, jak se to jevilo prospěšným. Právě jsem v diecézi ženevské.
V oněch oblastech jsem mezi jinými velkými omyly nalezl jeden velmi rozšířený, že každoročně
konají shromáždění ke cti svatého Orientu, tj. Slunce. Moji spolubratři i františkáni, ostatní řeholníci
a rovněž faráři mi se strachem říkali, abych se neodvažoval proti tomuto omylu kázat nebo cokoli
říkat, neboť měli strach, protože jim hrozili smrtí a odpírali jim almužny a placení dávek. Nyní se
zaměřuji hlavně na tento blud a denně proti němu kážu, neboť Pán mi pomáhá a posiluje moje slova,
a tak byl tento blud vskutku vykořeněn. Tito lidé nyní přicházejí a s bolestí toho litují, když slyší,
že se tak velice mýlili ve víře. Protože Boží milostí byl tento omyl zcela vykořeněn, mám brzo jít do
lausannské diecéze, kde se mnoho lidí, především rolníků, veřejně klaní Slunci jako Bohu
a hned ráno se k němu uctivě obracejí s modlitbou. Sám lausannský biskup ke mně dvakrát nebo třikrát
pokorně přišel a zapřísahal mě naléhavě, abych zašel do jeho diecéze, kde je mnoho údolí heretiků
na hranicích se Savojskem a Německem, což jsem mu přislíbil. Slyšel jsem, že bludaři v těchto údolích
jsou velmi obávaní a smělí. Ale s důvěrou v Boží milosrdenství mám v úmyslu tam jít a kázat tam
v blízké postní době. Jaká bude vůle v nebesích, tak ať se stane.]
Můj socius Antonín i já s ním se Vám, ctihodný otče, poníženě odevzdáváme; kéž by Vás Syn Panny
neustále zachovával jako příklad a ochranu svaté řeholní observance. Amen.
[Nakonec jsem tento list vlastnoručně podepsal dne 17. prosince roku 1430 v městě Ženevě.
Neužitečný Kristův služebník a Váš ponížený syn bratr kazatel Vincenc.]
RESPONSORIUM
Srov. 1 Sol 1, 9–10; 3, 12.13
O.
Obrátili jste se k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému a očekávali z nebe jeho Syna,
kterého vzkřísil z mrtvých. *
Ten nás vysvobodil od blížícího se Božího hněvu, aleluja.
V.
Ať ve vás Pán rozhojňuje stále více lásku a posilní vaše srdce, abyste byli svatí, až přijde náš Pán Ježíš
Kristus. *
Ten nás vysvobodil od blížícího se Božího hněvu, aleluja.
Nebo:
Z pojednání „O duchovním životě“ od svatého Vincence Ferrerského
(Kap. 13: ed. Garganta–Forcada, str. 513–514)
O způsobu kázání
Při kázání a v promluvách užívej k vylíčení jednotlivých událostí mluvy prosté, hovoř jako doma;
a jak můžeš, uváděj příklady, aby se každý hříšník, který ten hřích má, cítil tvým kázáním osobně zasažen,
jako bys mluvil jen pro něho. Mluv přitom tak, aby bylo vidět, že tvá slova nevycházejí z duše
pyšné ani rozezlené, nýbrž z hlubin otcovské lásky a dobroty, jako když otce bolí, že jeho děti hřeší nebo
je stihla těžká nemoc nebo že leží v hluboké propasti a on se je snaží vytáhnout, zachránit a přímo
mateřsky ošetřit. Nebo jako ten, kdo se těší z jejich pokroku a z jejich naděje na rajskou slávu.
Takový způsob se osvědčil a přináší posluchačům prospěch. Neboť všeobecné řeči o ctnostech a nepravostech
posluchače příliš neosloví.
Také když zpovídáš a chceš malomyslné laskavě povzbudit nebo naopak tvrději pohrozit zatvrzelým,
vždycky měj srdce láskyplné, ať hříšník skutečně cítí, že tvá slova vycházejí jen z čisté lásky. Laskavá
a vlídná slova ať proto vždycky mají přednost před přísnými.
Chceš-li ovšem být duším svých bližních opravdu užitečný, obrať se nejprve celým srdcem k Bohu
a přednes mu prostě svou žádost, aby ti dal milost pravé lásky, která je souhrnem všech ctností. S její
pomocí pak dokážeš všechno, co si přeješ.
RESPONSORIUM
2 Tim 4, 2; srov. Sk 26, 20b
O.
Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj *
s všestrannou
trpělivostí a znalostí nauky, aleluja.
V.
Kázal jsem národům, aby se napravily a vrátily se k Bohu. *
S všestrannou trpělivostí a znalostí nauky, aleluja.
MODLITBA
Modleme se:
Bože, tys nás poučil kázáním svatého Vincence, jak máme jít po cestě do nebeské vlasti, když čekáme na Spasitele.
Prosíme, na jeho přímluvu nám uděl, ať jsme horliví v práci i v lásce a nehledáme trvalý domov v tomto čase,
ale ve věčnosti. skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Nebo:
Nakonec se připojí:
Dobrořečme Pánu.
O. Bohu díky.
Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.
Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin,
může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i
zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.
Denní modlitba Církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz
elektronické texty © 2000-2023 Ing. Karel Mráček Dr.h.c. (fra Pavel, jáhen)
text breviáře © 2000-2016 Česká dominikánská provincie
|