Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

8. listopad 2018
Pro OP: Všech zemřelých bratří a sester Řádu bratří kazatelů, památka

V. Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.  Aleluja.

HYMNUS

Ty, který žiješ od věků,
jediný žití prameni,
k nám, pro své viny propadlým
v klín smrti, Bože, pohlédni.

Tys, Otče, tvora hříšného
postihl trestem zániku,
aby, až prach se vrátí v prach,
zaplatil daň všech viníků.

Přesto však ten dech života,
jejž jsi nám vdechl v moudrosti,
zůstává v nás i nadále
jakoby poupě věčnosti.

V tom naděje, v tom útěcha,
že, Pane, ožijeme zas,
až první ze všech vzkříšených
sám Kristus k sobě vezme nás.

Dej služebníkům zesnulým,
ať vejdou v říši života:
jichž duše v Krista věřila
a Duchem byla prodchnuta.

Uveď nás ve své království,
ze světa až nám sejít dáš,
ať slavíme tě chválami,
Ty, Počátku i konci náš. Amen.

ŽALMY

Ant. 1 Stvořil jsi mě z hmoty země a dal jsi mi tělo, Pane, můj Vykupiteli, vzkřísíš mě v poslední den.

Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. (Žid 10, 5)

² Doufal jsem, doufal v Pána, i sklonil se ke mně *
      a vyslyšel moje volání.
³ Z jámy zkázy mě vytáhl, z bahna a kalu, †
      mé nohy na skálu postavil, *
      mým krokům opět jistotu dal.
⁴ Do úst mi vložil zpěv nový, chvalozpěv Bohu. †
      Spatří to mnozí, pojme je bázeň, *
      v důvěře skloní se před Pánem. –

⁵ Šťastný člověk, jenž v Pána naději vkládá, †
      jenž nedruží se ke zpupným *
      a k těm, kdo upadli v lež a blud.
⁶ Mnohé divy jsi učinil, Pane, můj Bože, †
      i záměry, které s námi máš; *
      kdo by se tobě vyrovnal!
   Kdybych měl o nich vyprávět, *
      víc je jich, než se spočítat dá. –

⁷ V žertvách a krvavých darech zálibu nemáš, †
      smírné a zápalné oběti nechceš, *
      avšak mně jsi otevřel sluch.
⁸ Řekl jsem tedy: „Hle, zde přicházím nyní! *
      Ve svitku pro mne je příkaz psán.
⁹ Blaží mě, Bože můj, konat podle tvé vůle, *
      tvůj zákon v hloubi srdce mám.“

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 1 Stvořil jsi mě z hmoty země a dal jsi mi tělo, Pane, můj Vykupiteli, vzkřísíš mě v poslední den.

Ant. 2 Kéž se ti, Pane, zlíbí, mě vysvobodit! Pospěš mi, Pane, na pomoc!

¹⁰ Tvou spravedlnost jsem zvěstoval před velkou obcí, *
       ústa jsem nezamkl, Pane, ty víš.
¹¹ Tvou spravedlnost nenechám pro sebe v skrytu, *
       tvou věrnost a pomoc rozhlásím.
    Ani tvou čestnost a laskavost *
      před velkou obcí nesmlčím. –

¹² Neodpírej mi, Pane, své slitování, *
       tvá milost a věrnost buď se mnou vždy!
¹³ Neboť mě skličují vůkol nesčetné strasti, †
       mé hříchy na mne dopadly, *
       že ani vzhlédnout si netroufám.
    Mám jich víc, nežli na hlavě vlasů, *
       ztratil jsem veškerou odvahu. –

¹⁴ Kéž se ti, Pane, zlíbí mě vysvobodit! *
       Pospěš mi, Pane, na pomoc!

      ¹⁵ [Ať hanba s potupou padnou konečně na ty, *
          kdo se mě snaží zahubit,
          ať se stydí a zalezou všichni,  *
          kdo se z mých pohrom radují!
      ¹⁶ Jen ať se stáhnou se zahanbením ti všichni, *
          Kdo o mně říkali: „Dobře mu tak.“]

¹⁷ Zato ať jásají, ať se radují v tobě *
       všichni, kdo tebe hledají!
    Ať mohou říkat: „Velký je Pán“, *
       kdo k tobě volají o pomoc!
¹⁸ Já jsem jen ubohý nuzák; přijď ke mně, Pane! †
       Ty jsi má pomoc, můj zachránce, *
       neotálej už, Bože můj!

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 2 Kéž se ti, Pane, zlíbí, mě vysvobodit! Pospěš mi, Pane, na pomoc!

Ant. 3 Po Bohu žízním v duši, po svém živém Bohu, kdy konečně zas přijdu před tvou tvář?

Kdo žízní, ať přijde, kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. (Zj 22, 17)

² Tak jako laň, jež dychtí po tekoucích vodách, *
      tak dychtí, Bože, po tobě má duše.
³  Po Bohu žízním v duši, po svém živém Bohu: *
    kdy konečně zas přijdu před tvou tvář? –

⁴ Ve dne i v noci jenom slzy jsou můj pokrm, *
      když denně slýchám: „Kde máš svého Boha?“
⁵ Duše mi přetéká, když si to představuji, †
      jak pronikal jsem do svatyně Boží *
      za chvalozpěvů svátečního davu. –

⁶ Proč se má duše rmoutíš, proč tak ve mně teskníš? †
      Jen doufej v Boha, zas ho budu slavit, *
      toho, jenž je můj zachránce a Bůh můj! –

⁷ Jsem sklíčen, proto na tebe tak vroucně myslím †
      tu od Jordánu, z hermonského kraje, *
      a z této hory, která sluje Misar. –

⁸ V šumu tvých vodopádů hloubka hloubku volá, *
      tvé vlny, slapy přese mne se valí.
⁹ Za Pánem ve dne vzhlížím, v noci milost čekám, *
      s písní se modlím k Bohu svého žití.
¹⁰ Bohu, své skále říkám: „Proč mě zapomínáš? *
       Proč se mám vláčet, nepřítelem tísněn?“
¹¹ Až do kostí mě bodá posměch protivníků, *
       když denně slyším: „Kde máš svého Boha?“
¹² Proč se má duše rmoutíš, proč tak ve mně teskníš? †
       Jen doufej v Boha, zas ho budu slavit, *
       toho, jenž je můj zachránce a Bůh můj!

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 3 Po Bohu žízním v duši, po svém živém Bohu, kdy konečně zas přijdu před tvou tvář?

V. Pane, u tebe je pramen žití.
R. Jen ve tvém světle můžem světlo vidět.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy Žalozpěvů

     ¹⁷Vzdálena od štěstí je má duše, zapomněl jsem, co je blaho. ¹⁸Tu jsem si řekl: "Veta je po mé slávě, po mé naději v Pána!"
     ¹⁹Rozpomeň se na mou bídu a nejistotu, na pelyněk hořký. ²⁰Ustavičně to mám na paměti, má duše ve mně chřadne. ²¹Toto však mám na mysli, a proto budu doufat. ²²Boží milost není vyčerpána, není u konce jeho slitování. ²³Každým jitrem je nové; veliká je tvá věrnost.
     ²⁴Volám: "Můj úděl je Pán", v něho budu doufat. ²⁵Dobrotivý je Pán k těm, kdo v něho doufají, k duši, která ho hledá. ¹⁶Dobré je mlčky čekat na Boží pomoc.

RESPONSORIUM

DRUHÉ ČTENÍ

Jedno z těchto čtyř:

Z knihy "O smrti" od svatého Cypriána

     I mně samému, nejmenšímu a poslednímu, bylo často zjeveno, často a určitě mi bylo od Boha přikázáno, abych neustále dosvědčoval a hlásal, že nesmíme truchlit pro naše bratry, když je Pán odvolá a vysvobodí z tohoto světa. Víme přece, že jsme je neztratili, nýbrž že jdou jen napřed; že nás svou smrtí jen předcházejí; že smíme sice po nich tesknit, jako tesknívají ti, kdo cestují po souši a po moři, nesmíme však nad nimi hořekovat a nemáme se oblékat do smutečních šatů. Vždyť oni se tam již oděli do roucha bílého! Víme, že nesmíme dávat příležitost pohanům, aby nám mohli zcela právem vytýkat, že my oplakáváme jako mrtvé a ztracené ty, kteří podle našeho tvrzení žijí u Boha, a že víru, kterou hlásáme slovem, neosvědčujeme a nepotvrzujeme také srdcem a skutkem: Jsme pokrytci ve své naději a ve své víře, když to, co říkáme, vypadá jen jako předstírané, vymyšlené a vylhané. K ničemu není ctnost, vystavovaná na odiv slovy, když činy prozrazují, že není opravdová.
     Konečně ani apoštol Pavel neschvaluje a kárá, když se někteří křesťané oddávají smutku pro smrt svých blízkých: Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem přivede Bůh i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním.¹ Říká, že jen ti truchlí nad úmrtím svých drahých, kdo nemají naději.
     My však přece žijeme v naději, věříme v Boha a pevně spoléháme na to, že Kristus pro nás trpěl a vstal z mrtvých, my přece zůstáváme v Kristu a skrze něho a v něm vstaneme z mrtvých. Proč se tedy vzpíráme, když se máme rozloučit se životem na tomto světě nebo proč truchlíme a hořekujeme nad úmrtím svých drahých, jako by byli ztraceni? Sám Kristus, náš Pán a Bůh, nás napomíná a říká: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.² Věříme-li v Krista, důvěřujeme-li jeho slovům a slibům a navěky nezemřeme, spěchejme v radostné jistotě ke Kristu, s nímž máme věčně žít a kralovat!
     Teprve když zemřeme, vstoupíme smrtí do nesmrtelnosti. Věčného života dosáhneme teprve tehdy, až nám bude dopřáno odejít z tohoto světa. Když se nám skončí pozemská životní dráha, není naše smrt odchodem do nicoty, nýbrž jen přechodem, překročením prahu věčnosti. Kdo by nespěchal do lepšího? Kdo by si nepřál být co nejdříve proměněn a přetvořen podle podoby Kristovy a nádhery nebeské milosti, jak hlásá apoštol Pavel: My máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme Spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené?³
     Obejměme den, který vykazuje každému jeho příbytek a který nás, vysvobozené odtud a vyproštěné ze světských osidel, vrací do ráje a do království. Dlí-li někdo v cizině, jak by nespěchal zpátky do vlasti? Plaví-li se někdo chvatně po moři k svým drahým, jak by si toužebně nepřál příznivý vítr, aby je směl brzy obejmout?
     My za svou vlast pokládáme ráj.⁴ Tam nás očekává velký počet našich drahých, touží po nás početný zástup rodičů, bratří, dětí, jistý už svou nezranitelností a starostlivý dosud o naši spásu. K nim, nejmilejší bratři, dychtivě spěchejme a přejme si, aby nám bylo dáno být brzy u nich, brzy přijít ke Kristu.
     ¹ 1 Sol 4, 13-14
     ² Jan 11, 25-26
     ³ Flp 3, 20-21
     ⁴ srov. Flp 3, 20; 2 Kor 2, 5

RESPONSORIUM

Nebo:

Z akt kanonizačního procesu sv. Otce Dominika

     Ke konci měsíce července 1221 se vrátil od kurie pana Hugona, který byl tehdy ostijským biskupem a legátem Apoštolského stolce a  dlel v Benátkách. Bratr Dominik se vrátil velmi unaven, protože bylo velké horko. Třebaže byl tak unaven, mluvil až do pozdní noci o řádě s tímto svědkem, kterým byl tenkrát nový převor, a s bratrem Rudolfem. Protože tomuto svědkovi se chtělo spát, poprosil řečeného blaženého bratra Dominika, aby šel spát a v noci nevstával na jitřní oficium. Ale Dominik nedal na jeho prosby, nýbrž šel do kostela a strávil noc v modlitbě. Nicméně se zúčastnil jitřních, jak slyšel svědek od bratří a od téhož bratra Dominika.
     Slyšel od bratří, že po jitřních ho bolela hlava. Tehdy se zjevně roznemohl chorobou, na kterou zemřel a odešel k Pánu. V této nemoci nechtěl ležet na lůžku,¨ale na zemi na slamníku. Dal si zavolat bratry novice a velmi laskavě a horlivě je těšil a povzbuzoval je k dobrému. Tak trpělivě snášel onu chorobu i jiné nemoci, že stále vypadal vesele a radostně.
     Když se mu přitížilo, dali ho odnést na Monte Mario, kde bylo zdravěji. Když myslel, že umírá, zavolal tohoto převora a bratry. Přišlo tam skoro dvacet bratří s řečeným převorem. A když stáli kolem něho, začal jim vleže kázat a udělal jim velmi dobré a dojemné kázání. Jak svědek myslí, dali mu tehdy pomazání nemocných.
     Tu zaslechl od kterýchsi lidí, že mnich, který byl tenkrát rektorem řečeného kostela, pravil, že by nedovolil odnést bratra Dominika, kdyby tam zemřel, nýbrž dal by ho pochovat v řečeném kostele. Ale když to svědek oznámil řečenému blaženému bratru Dominikovi, odpověděl blažený bratr Dominik: "Bůh uchovej, abych byl pohřben jinde než pod nohama svých bratří! Odneste mě pryč, abych zemřel cestou a abyste mě mohli pochovat v našem kostele." Vzali ho tedy a odnesli zpět do Bologně ke kostelu svatého Mikuláše. Báli se, aby nezemřel na cestě.
     Když tam byl, zůstal tak dobrou hodinu a potom dal zavolat tohoto svědka a řekl mu: "Připravte se." Tento převor a ostatní bratří se připravili na slavnostní modlitby za umírající a shromáždili se kolem něho. Blažený bratr Dominik řekl tomuto převorovi a bratřím: "Ještě počkejte." Když se tak stalo, řekl mu převor: "Otče, ty víš, jak nás zanecháváš zdrcené a smutné. Pamatuj na nás a modli se za nás k Pánu." Blažený bratr Dominik pozdvihl ruce k nebi a pravil: "Otče svatý, ty víš, že jsem ochotně a vytrvale plnil tvou vůli a ochránil jsem a zachoval ty, které jsi mi dal. Teď zas je doporoučím tobě, zachovej je a ochraňuj." Svědek slyšel od bratří, že jim odpověděl, když ho prosili za sebe: "Po smrti vám budu užitečnější a prospěšnější než jsem byl za svého života."
     Za chvilku nato řekl týž blažený bratr Dominik tomuto převorovi a bratřím: "Začněte." Začali se slavnostně modlit modlitby za umírající. Jak svědek myslí, říkal je blažený bratr Dominik s nimi, protože pohyboval rty. Při modlitbách za umírající skonal. Pevně věřili, že vypustil duši, když říkali slova: "Přispějte mu na pomoc, svatí Boží, spěchejte mu vstříc, andělé Páně, přijměte jeho duši a odneste ji před Nejvyššího."

RESPONSORIUM

Nebo:

Z pastorační konstituce Druhého vatikánského koncilu o Církvi v dnešním světě

     Záhada lidského údělu nejvíce vystupuje tváří v tvář smrti. Člověka netrápí jenom bolest a postupný tělesný úpadek, ale také – ba více – strach z trvalého zániku. Avšak tušení srdce ho vede správně, když se hrozí naprostého rozpadu a konečného zániku své osoby a odmítá je. Zárodek věčnosti, který v sobě nosí a jejž nelze převést na pouhou hmotu, povstává proti smrti. Všechno úsilí techniky, byť sebeužitečnější, nedovede upokojit úzkost člověka: prodloužená biologická dlouhověkost nemůže uspokojit touhu po dalším žití, která nezničitelně tkví v jeho srdci.
     Tváří v tvář smrti všechny představy selhávají, avšak Církev poučená Božím zjevením tvrdí, že člověk byl od Boha stvořen k blaženému cíli, který je mimo hranice pozemské bídy. Kromě toho tělesná smrt, které by byl člověk ušetřen, kdyby nebyl zhřešil,¹ bude podle učení křesťanské víry přemožena, až všemohoucí a milosrdný Spasitel vrátí člověku spásu, o kterou se svou vinou připravil.
     Bůh totiž člověka povolal a volá, aby k němu přilnul celou svou přirozeností ve věčném společenství neporušitelného božského života. Tohoto vítězství dosáhl Kristus, když svou smrtí osvobodil člověka od smrti a znovu vstal k životu.² Dobře zdůvodněná víra tedy dává kterémukoli přemýšlejícímu člověku odpověď na jeho úzkost z toho, co ho v budoucnosti čeká; zároveň mu poskytuje možnost být v Kristu ve spojení s milovanými bratry, kteří již zemřeli, a dává mu naději, že u Boha dosáhli pravého života.
     Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova.
     Na křesťana jistě doléhá nutnost a povinnost bojovat v mnoha trápeních proti zlu a vytrpět i smrt; ale ve spojení s velikonočním tajemstvím, připodobněn Kristově smrti a posilněn nadějí, jde vstříc vzkříšení.³
     To neplatí jen pro křesťany, ale pro všechny lidi dobré vůle, v jejichž srdci neviditelně působí milost.⁴ 4 Kristus totiž zemřel za všechny,⁵ a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch Svatý všem dává možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh.
     Takové a tak veliké je tajemství člověka, které věřícím vyzařuje z křesťanského zjevení. Skrze Krista a v Kristu se tedy osvětluje záhada bolesti a smrti, která nás mimo jeho evangelium drtí. Kristus vstal z mrtvých, svou smrtí zničil smrt a daroval nám život, abychom se stali syny v Synu a volali v Duchu: Abba, Otče.⁶
     Protože lidská přirozenost, kterou přijal, v něm nebyla zničena, byla tím i v nás pozdvižena k vznešené důstojnosti. Vždyť svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem, on sám, Boží Syn. Lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. Narozen z Panny Marie, stal se opravdu jedním z nás, ve všem nám podobný kromě hříchu.⁷
     Nevinný Beránek svobodně prolil svou krev, a tak nám zasloužil život. V něm nás Bůh usmířil se sebou i mezi námi navzájem⁸ a vytrhl nás z otroctví ďábla a hříchu, takže každý z nás může říci spolu s apoštolem: Boží Syn mě miloval a za mě se obětoval.⁹ Tím, že za nás trpěl, nám nejen dal příklad, abychom šli v jeho šlépějích,¹⁰ nýbrž i otevřel cestu; jdeme-li po ní, život i smrt se posvěcují a nabývají nového smyslu.
     ¹ srov. Mdr 1, 13; 2, 23-24; Řím 5, 21; 6, 23; Jak 1, 15
     ² srov. 1 Kor 15, 56-57
     ³ srov. Flp 3, 10; Řím 8, 17
     ⁴ srov. Lumen gentium, čl. 16
     ⁵ srov. Řím 8, 32
     ⁶ srov. Řím 8, 15; Gal 4, 6; Jan 1, 12; Jan 3, 1
     ⁷ srov. Žid 4, 15
     ⁸ srov. 2 Kor 5, 18-19; Kol 1, 20-22
     ⁹ Gal 2, 20
     ¹⁰ srov. 1 Petr 2, 21; Mt 16, 24;Lk 14, 27

RESPONSORIUM

Nebo:

Ze spisů bratra Petra-Ondřeje Liégé

     V Kristově oběti a v jeho smrti rozpoznává naše víra zdroj a vyústění všeho, co v našich životech má podobu oběti a sebezapření. Nestal se na Ježíšově kříži živý Bůh Bohem obracejícím v naději naši smrt, rány osudu a zlo, které působí v našich životech? Nerozvázal Ježíš ve své oběti vztahy člověka s Bohem, když šel až do krajnosti duchovního zápasu?
     Zemřít s Kristem znamená vykročit k jeho následování v této naději a v tomto duchovním boji. Připojujeme se v duchovním zápase ke Kristu, jestliže se přidáváme na stranu Boha a bratrské lásky, ať to stojí, co to stojí, proti lži, nespravedlnosti, fatalitě, násilí, nenávisti, nástrojům moci, strachu. Připojujeme se v naději ke Kristu, když dáváme živému Bohu poslední slovo uprostřed naší smrti, vetchosti, neúspěchů, pochybností, lidských beznadějí, všech zkoušek naší existence.
     Velikonoční tajemství je na obzoru všech sebezapření, kterým dáváme svůj souhlas, všech frustrací, které přijímáme, sebeovládání, o které usilujeme, disciplíny, které se poddáváme. Jedná se však o zcela jiný typ moudrosti než stoicismus nebo morální askeze. Život se vzkříšeným Kristem proudí už ve smrti s Kristem, přeměňuje náš zápas a naši chudobu, povzbuzuje naši oběť a naše rozhodnutí.
     Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu.¹
     Umřít s Kristem znamená osvobodit se od zahálčivého přežívání, rozmaru, nestálosti, povrchního života, nesmyslnosti, estetismu, abychom si zvolili dobro a byli věrni evangeliu.
     Umřít s Kristem, to je oprostit se od bohatství a lidské slávy, přijmout to, že jsme jich zbaveni, abychom svůj život směřovali ke Království.
     Umřít s Kristem, to je přijmout riziko bratrské lásky, která ukládá zbavit se sebe sama, přijmout riziko svědectví pro pravdu a pro spravedlnost mezi lidmi, věrnost danému slovu.
     Umřít s Kristem, to je přijmout neporozumění a odpor okolí, skoncovat se zabydlením ve vlastních myšlenkách a systémech, otevřít se změnám, které oživují naši věrnost.
     Umřít s Kristem, to je připravit se na svou smrt jako oběť a důvěrné odevzdání se Bohu, přijmout smrt našich bratří a přátel v naději.
     Umřít s Kristem, to je přijímat v poklidu stárnutí, ztráty, neúspěchy, včetně neúspěchů apoštolských. Umřít s Kristem, to je nechat se vysvobodit od svého sobectví, od svého narcismu povoláním k lásce, ke sdílení, k odpuštění, ke smíření.
     Umřít s Kristem, to je poznat v určitých okamžicích temnotu víry a přitom vytrvat v dobrém.
     Tolik k sebezapřením a obětem, které jsou téměř nutné v jakékoli vážně žité křesťanské existenci. Střezme se však toho, abychom si z toho všeho udělali opakující se program. Duch Svatý dává každému podle etapy, ve které se nachází, v příhodném čase vnímat volání, které se ho týká: v pokoji a v radosti hlubší než povrchové bouřky a emotivní zmatek.
     Není žádné slavení eucharistie, kde by se Kristus při sdílení své velikonoční oběti se svými věřícími nechopil toho, co v jejich životech na sebe bere formu oběti a evangelijního zřeknutí se, aby to vše bylo přetvořeno v plody vzkříšení. Slavíme eucharistii tímto způsobem?
     ¹ Řím 14, 8

RESPONSORIUM

MODLITBA

Modleme se:
Bože, podivuhodně nás voláš k téže naději, pokorně tě tedy prosíme za naše zemřelé bratry a sestry: Když jsi je v tomto životě nevýslovně miloval a dopřál jsi jim, že ti sloužili s apoštolskou láskou hlásáním evangelia, přijmi je dobrotivě k sobě do míru a radosti. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

    Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.
O. Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

    Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i  zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Denní modlitba Církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

elektronické texty © 2000-2023 Ing. Karel Mráček Dr.h.c. (fra Pavel, jáhen)
text breviáře © 2000-2016 Česká dominikánská provincie