[ nová verze ]
29. květen 2018, Úterý
4. týden žaltáře
Druhé mezidobí, 8. týden
Sv. Pavla VI., papeže, nezávazná památka
Pro OP: Bl. Viléma Arnauda, kněze, a druhů, mučedníků, nezávazná památka
Pro OP: Bl. Jakuba Salomoniho, kněze, nezávazná památka
invitatorium
modlitba se čtením
ranní chvály - komb.
tercie - dopl.
sexta - dopl.
nona - dopl.
večerní chvály
kompletář
nepoužívat společné texty
vygenerování modliteb
uspořádání liturgie hodin
modlitby za zemřelé
posvěcení chrámu
latinská verze
nahlásit chybu
|
Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz 29. květen 2018
Sv. Pavla VI., papeže, nezávazná památka
MODLITBA SE ČTENÍM
V.
Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.
Aleluja.
HYMNUS
V noci a časně ráno:
Do noci vstaňme, všichni spolu bděme,
o svatých žalmech přitom rozjímejme
a Pánu pějme srdci vznícenými
líbezné hymny.
Ať za své písně Vládci laskavému
můžeme jednou k sídlu nebeskému
v průvodu jeho svatých vystoupiti
ve věčné žití.
To, dobrý Bože, neváhej nám dáti,
Otče i Synu i ty, Duchu Svatý,
ať celým světem nikdy neustává
tobě znít chvála. Amen.
Během dne:
Sluch svého božství pozorný a vlídný
k modlitbě naší nakloň, Bože, z nebe.
Prosby svých věrných služebníků přijmi,
prosíme tebe.
Nachyl k nám z trůnu tváře rozjasněné,
vlej olej v lampy dohořívající,
ať vzplanou jasem, a zapuď vše temné
z hlubiny srdcí.
Zbav nás všech hříchů, pln soucitu s námi,
omyj z nás špínu, pouta hříchů sejmi,
viníků ušetř a laskavou dlaní
ležící zvedni.
Buď věčná sláva vzdána Bohu Otci,
i tobě, Synu, z Otce narozený,
s nímž vládne Svatý Duch se stejnou mocí
nad světy všemi. Amen.
ŽALMY
Ant. 1 Pane, kéž tě dosáhne můj hlas, svoji tvář mi neukrývej.
Žalm 101 (102)
Vyhnancova přání a prosby
Bůh nás těší ve všech našich souženích. (2 Kor 1, 4)
I
2 Pane, vyslyš moje prosby, *
kéž tě dosáhne můj hlas!
3 Svoji tvář mi neukrývej *
v dnešní strastiplný den.
Nakloň ke mně ucho svoje, *
pospěš na mé volání! –
4 Dny mé jako dým se tratí, *
v kostech spaluje mě žár.
5 Srdce schne jak zprahlá tráva, *
zapomínám už i jíst.
6 Sténáním a nářkem stálým *
už jen kost a kůže jsem, –
7 podobám se ptáku v poušti, *
jsem jak sýček v sutinách,
8 chřadnu, naříkám jak ptáče *
osiřelé na střeše.
9 Stále běsní nepřátelé, *
tupí mě a klnou mi.
10 Popel jídám jako chleba, *
ředím nápoj slzami,
11 pro tvůj hněv a rozhorlení: *
zdvihls mě – a svrhl zpět!
12 Mé dny jsou stín klesající, *
sám jak tráva uvadám.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 1 Pane, kéž tě dosáhne můj hlas, svoji tvář mi neukrývej.
Ant. 2 Shlédni, Pane, na prosby ubohých.
II
13 Avšak ty, Pane, trváš věčně, *
tvé jméno z rodu do rodu.
14 Vstaň, ustrň se zas nad Siónem, *
nadešel k slitování čas.
15 Milují jej tví služebníci, *
pláčí nad jeho zřícením. –
16 Národy budou ctít tvé jméno, *
tvou slávu všichni králové,
17 až zbuduje Pán Sión znova, *
zjeví se ve své nádheře,
18 až k prosbě bezmocných se skloní, *
nezhrdne jejich modlitbou. –
19 Tak budiž psáno pro budoucí, *
ať příští národ Pána ctí!
20 Neboť Pán shlédl ze svatyně, *
on z nebe na zem popatřil,
21 zajatců vzdechy aby slyšel, *
zachránil ty, jimž hrozí smrt.
22 Pak synové tvých služebníků *
přebývat budou v bezpečí
a jejich potomstvo i nadál *
před tvojí tváří potrvá
k cti tvého jména na Sióně, *
k tvé chvále v Jeruzalémě,
23 až národy a celé říše *
se k službě Páně shromáždí.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 2 Shlédni, Pane, na prosby ubohých.
Ant. 3 Založil jsi zemi, Pane, nebesa jsou dílem tvým.
III
24 Cestou ochabla má síla, *
dej mi znát těch pár mých dní,
25 z půlky jich mě neodváděj! *
Věky věků je tvých let!
26 Dávno založil jsi zemi, *
nebesa jsou dílem tvým:
27 pominou, ty budeš dále; †
rozpadnou se jako šat, *
změníš je, jak šat se mění. –
28 Ty však stále stejný trváš, *
roků tvých je bez konce.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 3 Založil jsi zemi, Pane, nebesa jsou dílem tvým.
V.
Poslyš, můj lide, mé naučení.
R.
Slovům mých úst nyní nastav uši!
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Job
3, 1-26
Jobův nářek
1Potom Job otevřel svá ústa a proklel svůj den. 2Job se ujal slova a řekl:
3„Zhynout měl den, kdy jsem se narodil,
a noc, která řekla: ‚Počat je chlapec.‘
4Ten den se měl stát temnotou,
neměl se o něho starat Bůh nahoře,
nemělo nad ním zasvitnout denní světlo.
5Mělo si ho přivlastnit šero a tma,
mělo se na něho položit mračno,
mělo ho vyděsit zatmění ve dne.
6Tu noc mělo uchvátit temno,
neměla se spojit se žádným dnem roku,
neměla vejít do počtu měsíců.
7Ano, ta noc měla být neplodná,
neměl se v ní rozeznít jásot.
8Proklít ji měli, kdo zaklínají dny,
kdo mají moc vydráždit draka.
9Zatemnit se měly hvězdy jejího svítání,
marně měla čekat na světlo,
neměla patřit na řasy jitřenky.
10Neboť nezavřela brány lůna mé matky,
neskryla soužení před mýma očima.
11Proč jsem nezemřel při východu z lůna,
nevyšel z života, abych hned zhynul?
12Proč mně kolena vyšla v ústrety,
proč prsy, aby mě kojily?
13Neboť nyní bych ležel v pokoji,
spal bych a odpočíval
14s králi a rádci světa,
kteří stavějí pro sebe hrobky,
15anebo s velmoži, kteří oplývají zlatem,
stříbrem plní své domy.
16Nebo bych zmizel jako zahrabaný plod,
jako nemluvňata, která nespatřila světlo,
17tam, kde přestává zuření zločinců,
kde odpočívají ti, jimž ochably síly,
18spolu se zajatci, které už netrápí strach,
neslyší tyranův křik.
19Malí a velcí jsou si tam rovni
a otrok je zbaven pána.
20Proč soužení dostávají světlo
a život ti, kdo mají zármutek v nitru,
21kdo touží po smrti, a ona nepřichází?
Raději než poklady by ji vyhrabat chtěli,
22radovali by se až k jásotu,
plesali by, kdyby nalezli hrob.
23To se stává muži, před nímž je skryto, co má dělat,
kterého Bůh uzavřel ze všech stran,
24neboť místo chleba jsem dostal údělem nářek
a mé vzdechy tryskají jako voda.
25Hrůza, které jsem se hrozil, mě stihla,
z čeho jsem měl strach, dolehlo na mě.
26Nemám oddech, nemám klid,
nemám odpočinek – už zase nové vzrušení.“
RESPONSORIUM
Job 3, 24-26; 6, 13
O.
Místo chleba jsem dostal údělem nářek a mé vzdechy tryskají jak voda. Hrůza, které jsem se hrozil, mě stihla, z čeho jsem měl strach,
dolehlo na mně.
*
Nemám oddech, nemám klid.
V.
Hle, sám v sobě nenalézám pomoc, opora je mi odepřena. *
Nemám oddech, nemám klid.
DRUHÉ ČTENÍ
Z homilií svatého Pavla VI., papeže
(při posledním veřejném zasedání II. vatikánského koncilu, 7. prosince 1965: AAS 58 [1966], 53.55–56.58–59)
Abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka
Díky tomuto koncilu se pozornost lidí soustředila na teocentrické a teologické učení
o tom, kdo je člověk a co je svět. To učení jako by chtělo být výzvou lidem, kteří si
myslí, že je naší době vzdálené a cizí. To učení si nárokuje něco takového, o čem svět
nejprve usoudí, že je to absurdní, ale později, jak doufáme, uzná, že je to lidské, moudré
a navíc to přináší spásu: totiž že existuje Bůh. Jistěže existuje Bůh. Existuje skutečně.
Je živý. Je to osoba. Uplatňuje prozřetelnost, oplývá nekonečnou dobrotou a je dobrý nejen
sám v sobě, ale v maximální míře také vůči nám. Je to náš stvořitel, naše pravda, naše štěstí.
To do té míry, že když se člověk snaží ukotvit svou mysl a své srdce v Bohu a věnuje se
kontemplaci, má to u něho být takový duchovní úkon, který musíme pokládat za nejvznešenější
a nejdokonalejší vůbec; úkon, od kterého mohou a mají odvozovat svou vysokou důstojnost i
v naší době nesčetné oblasti lidské činnosti.
Církev, shromážděná na koncilu, zaměřila své úvahy velmi intenzivně — kromě sebe samé a vztahu, který ji pojí
s Bohem — také na člověka; na člověka, tak jak ho lze v této době opravdu vidět: člověka, který žije, člověka,
který je plně zaměstnán tím, že pomáhá jen sám sobě, člověka, který je nejen přesvědčen, že je v pořádku, aby se
všechno úsilí napínalo směrem k němu jedinému jako k jakémusi středu, ale který se také nebojí tvrdit, že je počátkem
a důvodem všeho. Před koncilními otci stál celý »jevový« člověk, celý fenomén člověk, oblečený do nesčetných podob
svého ducha, v kterých se ukazuje. A otcové jsou taky lidé, dokonce jsou všichni pastýři a bratři, a projevují
soustředěnou starostlivost a skutečnou lásku. Ten člověk se statečností poukazuje na své bolestné osudy, ten člověk
i v minulosti, i v této naší době pokládá jiné lidi za nižší, než je on sám, a proto je vždycky nestálý a falešný,
sobecký a agresivní. Ten člověk je nespokojený sám se sebou, směje se i prolévá slzy. Ten člověk je v pohybu všemi
směry, je ochotný hrát jakékoliv role. Ten člověk se přísně drží jen toho, co potvrzuje vědecké zkoumání. Ten člověk
jako takový myslí, miluje, usilovně pracuje, stále se o něco zajímá. Je to člověk, na kterého se musíme dívat také
s jakousi posvátnou úctou — pro nevinnost jeho dětství, pro tajemství jeho chudoby, pro projevy dobrotivé lásky,
ke kterým vedou jeho nemoci. Ten člověk se na jednu stranu stará jen o sebe, na druhou jedná ve prospěch společnosti.
Ten člověk současně chválí čas minulý1 i očekává čas budoucí a sní, že bude šťastnější než ten minulý. Ten člověk je z jedné
strany zapleten do zlých činů, z druhé ozdoben svatými mravy. A tak dále. Nakonec se objevil laický a profánní humanismus
a při svém ohromném rozšíření, abychom tak řekli, vyzval koncil k soutěži. Utkalo se náboženství jako kult Boha, který se
chtěl stát člověkem, a náboženství (musíme ho totiž považovat za náboženství) jako kult člověka, který se chce stát Bohem.
A k čemu došlo? Konal se souboj, bitva, anatéma? Samozřejmě to tak být mohlo — ale jak je vidět, nedošlo k tomu. Vzorem a normou,
kterou se náš koncil duchovně řídil, bylo staré vyprávění o Samaritánovi2. Opravdu, koncil hluboce prostoupila jakási nesmírná
láska k lidem. Veškerou pozornost tohoto našeho shromáždění zaujal důkladný pohled na potřeby lidí a opakovaně je promýšlelo;
naléhavost těch potřeb roste s tím, jak roste syn této země. Vy, humanisté naší doby, kteří odmítáte pravdy transcendující
přirozené věci, pochvalte kocil aspoň v tomto ohledu a uznejte náš nový humanismus: vždyť i my, dokonce my především, uctíváme člověka.
Jestliže je to tak, je zapotřebí říci, že katolické náboženství a lidský život vzájemně spojuje přátelská smlouva, obě strany společně
usilují o jedno lidské dobro: katolické náboženství je totiž pro lidstvo, je jistým způsobem životem lidského rodu. A životem je musíme
nazývat pro jeho vznešenou a všestranně dokonalou nauku, kterou podává o člověku (copak není člověk, když je ponechán sám sobě,
tajemstvím i sobě samému?). Tuto nauku ovšem podává proto, že ji čerpá z vědění, které má o Bohu. Vždyť také abychom do hloubky
poznávali člověka — člověka skutečného, člověka celého —, musíme nejprve poznávat samotného Boha.
Jestliže máme všichni, kdo jsme tady, na paměti, že tvář Kristovu, tvář Syna člověka, máme poznávat ve tváři každého člověka — nejvíc,
když se člověk stane průzračným svými slzami a bolestmi3 — a jestliže máme ve tváři Kristově poznávat tvář nebeského Otce (podle onoho
výroku Kdo vidí mě, vidí i Otce4), náš způsob uvažování o lidských věcech se mění v křesťanství, které je celé zaměřeno na Boha jako na
střed. A naše hlásání tedy může znít takto: abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka.
1 Horatius, Listy 2,3 (Pisonům), v. 173
2 Srov. Lk 10,30–37
3 Srov. Mt 25,40
4 Jan 14,9
RESPONSORIUM
srov. Flp. 4,8
O.
Co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti *
o to mějte zájem.
V.
O každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály * o to mějte zájem. *
O to mějte zájem.
MODLITBA
Modleme se:
Bože, ty jsi svěřil řízení své Církve svatému papeži Pavlovi, který byl neúnavným apoštolem evangelia tvého Syna;
dej nám, prosíme, sílu, abychom vedeni světlem jeho učení spolupracovali s tebou na šíření civilizace lásky
ve světě. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Nakonec se připojí:
Dobrořečme Pánu.
O. Bohu díky.
Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.
Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin,
může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i
zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.
Denní modlitba Církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz
elektronické texty © 2000-2023 Ing. Karel Mráček Dr.h.c. (fra Pavel, jáhen)
text breviáře © 2000-2016 Česká dominikánská provincie
|