[ nová verze ]
29. květen 2013, Středa
4. týden žaltáře
Druhé mezidobí, 8. týden
Sv. Pavla VI., papeže, nezávazná památka
Pro OP: Bl. Viléma Arnauda, kněze, a druhů, mučedníků, nezávazná památka
Pro OP: Bl. Jakuba Salomoniho, kněze, nezávazná památka
invitatorium
modlitba se čtením
ranní chvály - komb.
tercie - dopl.
sexta - dopl.
nona - dopl.
první večerní chvály
[Těla a krve Páně]
kompletář po prvních chválách
vigilie
nepoužívat společné texty
vygenerování modliteb
uspořádání liturgie hodin
modlitby za zemřelé
posvěcení chrámu
latinská verze
nahlásit chybu
|
Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz 29. květen 2013
Sv. Pavla VI., papeže, nezávazná památka
MODLITBA SE ČTENÍM
V.
Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.
Aleluja.
HYMNUS
V noci a časně ráno:
Zachránce světa, Kriste, světa Tvůrce,
Vládce nad vládci, obávaný Soudce,
slyš naše prosby, jež s chválami tvými
laskavě přijmi.
Pějem ti chvály ještě v noční době,
dopřej, ať jsou vždy milé zvláště tobě,
nás, Zdroji světla, osvěž a zbav tísní
nebeskou písní.
K šlechetným skutkům uděl nám dny přejné,
dej život, jejž nám zlá smrt neodejme,
by každý náš čin sloužil neustále
k věčné tvé chvále.
Zapal nám s ledvím naše nitro celé,
svým božským ohněm uchovej nás bdělé,
ať všichni lampy ve svých rukou máme,
v nichž světlo plane.
Stejná buď sláva nebeskému Otci
i tobě, dobrý Vládce, Spasiteli,
ať také Ducha, rovného jim mocí,
ctí vesmír celý. Amen.
Během dne:
Kriste, ty světlo, lásko, naše žití,
radosti světa, dobro nekonečné,
přišel jsi krví svou nás vykoupiti
z pout smrti věčné.
Do srdcí vlej nám lásku ohněm živým,
dej naší víře stále jasně hořet,
nauč nás přinést z čisté lásky k bližním
vždy každou oběť.
Ať se už od nás vzdálí zloduch zrádný,
přemožen silou, která proudí z tebe,
ať sídlí stále tvůj Svatý Duch s námi,
seslaný z nebe.
Buď věčná sláva vzdána Bohu Otci,
i tobě, Synu, z Otce narozený,
s nímž vládne Svatý Duch se stejnou mocí
nad světy všemi. Amen.
ŽALMY
Ant. 1 Oslavuj Pána, duše má, na jeho dobra nezapomeň!
Žalm 102 (103)
Chvála Božího milosrdenství
Z milosrdné lásky našeho Boha nás navštívil ten, který vychází z výsosti. (Srov. Lk 1, 78)
I
1 Oslavuj Pána, duše má, *
mé nitro jeho svaté jméno!
2 Oslavuj Pána, duše má, *
na jeho dobra nezapomeň! –
3 Všechny tvé viny odpouští, *
ze všech tvých neduhů tě léčí;
4 tvůj život chrání záhuby, *
věnčí tě láskou, slitováním;
5 on blahem sytí tvoje dny, *
jak orlu obnovil tvou mladost. –
6 Pán koná skutky milosti: *
všem utlačeným zjedná právo.
7 Ukázal cestu Mojžíši, *
své skutky dětem Izraele.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 1 Oslavuj Pána, duše má, na jeho dobra nezapomeň!
Ant. 2 Jak otec dětem odpouští, Pán je k svým věrným milostivý.
II
8 Vlídný a laskavý je Pán, *
shovívavý a milosrdný.
9 Nechce se ustavičně přít, *
navěky v hněvu setrvávat.
10 Nesplácí hříchy, nejedná, *
jak pro své viny zasloužíme. –
11 Vždyť jak ční nebe nad zemí, *
tak velkou lásku má k svým věrným.
12 Jak od východu k západu *
vzdaluje od nás naše viny.
13 Jak otec dětem odpouští, *
Pán je k svým věrným milostivý.
14 Ví, z čeho jsme stvořeni, *
má na mysli, že jsme jen hlína.
15 Jsou jako tráva lidské dny: *
rozkvetou jako polní kvítek,
16 zavane vítr, sfoukne jej, *
a stopy po něm nezůstane.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 2 Jak otec dětem odpouští, Pán je k svým věrným milostivý.
Ant. 3 Oslavte Pána, díla Páně.
III
17 Však láska Páně do věků, *
je dobrotiv až k dětem dětí
18 u těch, kdo jeho smlouvu ctí *
a plní jeho přikázání.
19 Pán zřídil si trůn v nebesích *
a jeho vláda řídí vesmír. –
20 Oslavte Pána, chvalte jej, †
vy jeho poslové, vy silní, *
kdo konáte, co on vám káže!
21 Oslavte Pána, zástupy, *
vy, kdo jste v službách jeho vůle!
22 Oslavte Pána, díla Páně, †
všude, kam sahá jeho vláda! *
Oslavuj Pána, duše má!
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 3 Oslavte Pána, díla Páně.
V.
Ukaž mi, Pane, cestu svých přikázání.
R.
Rozjímat budu nad tvými divy.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Job
7, 1-21
Job znechucen životem volá k Bohu
Job se ujal slova a řekl:
1„Což nejsou svízele údělem člověka na zemi,
dni jeho jako dni nádeníka?
2Jak otrok touží po stínu,
jak nádeník čeká na svou výplatu,
3tak jsem dostal v úděl měsíce bídy
a noci soužení byly mně přiděleny.
4Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu?
Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu.
5Mé tělo se obléklo do hniloby a šupin prachu,
má kůže svraskala a mokvá.
6Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek,
plynou bez naděje.
7Pamatuj, že můj život je jako dech,
mé oko již nikdy neuzří štěstí.
8Oko, které by mě chtělo vidět, mě už nespatří,
tvé oko mě hledá, ale já už nejsem.
9Odlétá oblak a mizí,
ten, kdo sestoupí do hrobu, již z něho nevystoupí.
10Nevrátí se už do svého domu,
jeho příbytek ho už neuvidí.
11Proto již nemohu zdržet svá ústa,
v soužení svého ducha budu mluvit,
naříkat v úzkostech duše.
12Copak jsem moře či mořská obluda,
že proti mně stavíš stráže?
13Když si myslím, že útěchu najdu na lůžku,
že moje lože mi pomůže snášet soužení,
14tu mě děsíš ve snách,
ve vidinách mě strašíš,
15že by mé hrdlo dalo přednost uškrcení
a mé kosti by daly přednost smrti.
16Chřadnu, dlouho nebudu žít,
nech mě, vždy mé dny jsou jen závan větru.
17Co je člověk, že ho tak ceníš,
že si ho všímáš?
18Každého jitra ho zkoušíš,
každou chvíli ho zkoumáš.
19Kdy už mě necháš o samotě,
kdy mi dáš pokoj, abych aspoň slinu mohl polknout?
20Jestliže jsem hřešil, co jsem ti udělal,
tobě, který hlídáš lidi?
Proč sis mě vzal za cíl útoků,
proč jsem na obtíž?
21Proč tedy neodpustíš moji urážku,
nepromineš mou vinu?
Vždyť brzo ulehnu do země,
když mě budeš hledat, už nebudu.“
RESPONSORIUM
Job 7, 5. 7. 6
O.
Mé tělo se obléklo do hniloby a šupin prachu, má kůže svraskala a mokvá. *
Pamatuj, Bože, že můj život je jako dech.
V.
Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. *
Pamatuj, Bože, že můj život je jako dech.
DRUHÉ ČTENÍ
Z homilií svatého Pavla VI., papeže
(při posledním veřejném zasedání II. vatikánského koncilu, 7. prosince 1965: AAS 58 [1966], 53.55–56.58–59)
Abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka
Díky tomuto koncilu se pozornost lidí soustředila na teocentrické a teologické učení
o tom, kdo je člověk a co je svět. To učení jako by chtělo být výzvou lidem, kteří si
myslí, že je naší době vzdálené a cizí. To učení si nárokuje něco takového, o čem svět
nejprve usoudí, že je to absurdní, ale později, jak doufáme, uzná, že je to lidské, moudré
a navíc to přináší spásu: totiž že existuje Bůh. Jistěže existuje Bůh. Existuje skutečně.
Je živý. Je to osoba. Uplatňuje prozřetelnost, oplývá nekonečnou dobrotou a je dobrý nejen
sám v sobě, ale v maximální míře také vůči nám. Je to náš stvořitel, naše pravda, naše štěstí.
To do té míry, že když se člověk snaží ukotvit svou mysl a své srdce v Bohu a věnuje se
kontemplaci, má to u něho být takový duchovní úkon, který musíme pokládat za nejvznešenější
a nejdokonalejší vůbec; úkon, od kterého mohou a mají odvozovat svou vysokou důstojnost i
v naší době nesčetné oblasti lidské činnosti.
Církev, shromážděná na koncilu, zaměřila své úvahy velmi intenzivně — kromě sebe samé a vztahu, který ji pojí
s Bohem — také na člověka; na člověka, tak jak ho lze v této době opravdu vidět: člověka, který žije, člověka,
který je plně zaměstnán tím, že pomáhá jen sám sobě, člověka, který je nejen přesvědčen, že je v pořádku, aby se
všechno úsilí napínalo směrem k němu jedinému jako k jakémusi středu, ale který se také nebojí tvrdit, že je počátkem
a důvodem všeho. Před koncilními otci stál celý »jevový« člověk, celý fenomén člověk, oblečený do nesčetných podob
svého ducha, v kterých se ukazuje. A otcové jsou taky lidé, dokonce jsou všichni pastýři a bratři, a projevují
soustředěnou starostlivost a skutečnou lásku. Ten člověk se statečností poukazuje na své bolestné osudy, ten člověk
i v minulosti, i v této naší době pokládá jiné lidi za nižší, než je on sám, a proto je vždycky nestálý a falešný,
sobecký a agresivní. Ten člověk je nespokojený sám se sebou, směje se i prolévá slzy. Ten člověk je v pohybu všemi
směry, je ochotný hrát jakékoliv role. Ten člověk se přísně drží jen toho, co potvrzuje vědecké zkoumání. Ten člověk
jako takový myslí, miluje, usilovně pracuje, stále se o něco zajímá. Je to člověk, na kterého se musíme dívat také
s jakousi posvátnou úctou — pro nevinnost jeho dětství, pro tajemství jeho chudoby, pro projevy dobrotivé lásky,
ke kterým vedou jeho nemoci. Ten člověk se na jednu stranu stará jen o sebe, na druhou jedná ve prospěch společnosti.
Ten člověk současně chválí čas minulý1 i očekává čas budoucí a sní, že bude šťastnější než ten minulý. Ten člověk je z jedné
strany zapleten do zlých činů, z druhé ozdoben svatými mravy. A tak dále. Nakonec se objevil laický a profánní humanismus
a při svém ohromném rozšíření, abychom tak řekli, vyzval koncil k soutěži. Utkalo se náboženství jako kult Boha, který se
chtěl stát člověkem, a náboženství (musíme ho totiž považovat za náboženství) jako kult člověka, který se chce stát Bohem.
A k čemu došlo? Konal se souboj, bitva, anatéma? Samozřejmě to tak být mohlo — ale jak je vidět, nedošlo k tomu. Vzorem a normou,
kterou se náš koncil duchovně řídil, bylo staré vyprávění o Samaritánovi2. Opravdu, koncil hluboce prostoupila jakási nesmírná
láska k lidem. Veškerou pozornost tohoto našeho shromáždění zaujal důkladný pohled na potřeby lidí a opakovaně je promýšlelo;
naléhavost těch potřeb roste s tím, jak roste syn této země. Vy, humanisté naší doby, kteří odmítáte pravdy transcendující
přirozené věci, pochvalte kocil aspoň v tomto ohledu a uznejte náš nový humanismus: vždyť i my, dokonce my především, uctíváme člověka.
Jestliže je to tak, je zapotřebí říci, že katolické náboženství a lidský život vzájemně spojuje přátelská smlouva, obě strany společně
usilují o jedno lidské dobro: katolické náboženství je totiž pro lidstvo, je jistým způsobem životem lidského rodu. A životem je musíme
nazývat pro jeho vznešenou a všestranně dokonalou nauku, kterou podává o člověku (copak není člověk, když je ponechán sám sobě,
tajemstvím i sobě samému?). Tuto nauku ovšem podává proto, že ji čerpá z vědění, které má o Bohu. Vždyť také abychom do hloubky
poznávali člověka — člověka skutečného, člověka celého —, musíme nejprve poznávat samotného Boha.
Jestliže máme všichni, kdo jsme tady, na paměti, že tvář Kristovu, tvář Syna člověka, máme poznávat ve tváři každého člověka — nejvíc,
když se člověk stane průzračným svými slzami a bolestmi3 — a jestliže máme ve tváři Kristově poznávat tvář nebeského Otce (podle onoho
výroku Kdo vidí mě, vidí i Otce4), náš způsob uvažování o lidských věcech se mění v křesťanství, které je celé zaměřeno na Boha jako na
střed. A naše hlásání tedy může znít takto: abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka.
1 Horatius, Listy 2,3 (Pisonům), v. 173
2 Srov. Lk 10,30–37
3 Srov. Mt 25,40
4 Jan 14,9
RESPONSORIUM
srov. Flp. 4,8
O.
Co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti *
o to mějte zájem.
V.
O každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály * o to mějte zájem. *
O to mějte zájem.
MODLITBA
Modleme se:
Bože, ty jsi svěřil řízení své Církve svatému papeži Pavlovi, který byl neúnavným apoštolem evangelia tvého Syna;
dej nám, prosíme, sílu, abychom vedeni světlem jeho učení spolupracovali s tebou na šíření civilizace lásky
ve světě. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Nakonec se připojí:
Dobrořečme Pánu.
O. Bohu díky.
Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.
Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin,
může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i
zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.
Denní modlitba Církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz
elektronické texty © 2000-2023 Ing. Karel Mráček Dr.h.c. (fra Pavel, jáhen)
text breviáře © 2000-2016 Česká dominikánská provincie
|