[ nová verze ]
29. květen 2023, Pondělí
4. týden žaltáře
Panny Marie, Matky Církve, památka
Sv. Pavla VI., papeže, nezávazná památka
Pro OP: Bl. Viléma Arnauda, kněze, a druhů, mučedníků, nezávazná památka
Pro OP: Bl. Jakuba Salomoniho, kněze, nezávazná památka
invitatorium
modlitba se čtením
ranní chvály - komb.
tercie - dopl.
sexta - dopl.
nona - dopl.
večerní chvály
kompletář
nepoužívat společné texty
vygenerování modliteb
uspořádání liturgie hodin
modlitby za zemřelé
posvěcení chrámu
latinská verze
nahlásit chybu
|
Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz 29. květen 2023
Sv. Pavla VI., papeže, nezávazná památkaRANNÍ CHVÁLY S ČETBOU
V. Bože, shlédni a pomoz.
R.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen. Aleluja.
HYMNUS
Ty dárce světla přejasný,
k nám spolu s jasným úsvitem,
když rozpadly se noční tmy,
přivádíš zpátky nový den.
Jitřenka světla třpytivá,
ne ta, jež jako jedna z hvězd
se vzácným svitem zaskvívá,
o příchodu dne nesouc zvěst.
Ty jasnější však nad slunce
jsi samo světlo a den sám,
jenž proniká nám do srdce
až k nejskrytějším hlubinám.
Ať cudná mysl odolá
žádostem těla vzpurného,
ať duch v nevině uchová
svatý chrám těla čistého.
Laskavý Vládce, Ježíši,
buď s Otcem ti čest nejvyšší,
i Duchu, který těší nás,
po všechny věky, v každý čas. Amen.
ŽALMY
Ant. 1 Jak je Bůh dobrý k těm, kdo čisté srdce mají.
Žalm 72 (73)
Proč trpí spravedlivý
Blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou. (Mt 11, 6)
I
1 Jak je Bůh dobrotivý k poctivým, *
jak dobrý k těm, kdo čisté srdce mají!
2 Přesto mé nohy málem klopýtly, *
mé kroky jen tak tak že neuklouzly:
3 neboť jsem vychloubačům záviděl, *
když jsem tak viděl, jak se hříšným daří. –
4 Vždyť oni žádnou strastí netrpí *
a jejich tělo zdravé je a tučné.
5 Jsou vzdáleni všem lidským trampotám *
a nesouží se jako druzí lidé. –
6 Pýchou se skví jak zlatým řetězem, *
jak rouchem oděni jsou násilnictvím.
7 Z tučnosti prýští jejich nepravost *
a zlými úmysly jim srdce kypí.
8 Pošklebují se, mluví darebně, *
z povýšenosti ubližují slovem. –
9 Ústy si troufají až na nebe *
a jejich jazyk zrejdí celou zemi.
10 A proto se k nim obrací můj lid *
a loká jejich slova jako vodu.
11 Říkají: „Jak by o tom věděl Bůh? *
Je Nejvyššímu vůbec něco známo?“
12 Vidíte, tak si vedou hříšníci, *
jsou stále mocnější a žijí šťastně.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 1 Jak je Bůh dobrý k těm, kdo čisté srdce mají.
Ant. 2 Jejich smích se obrátí v nářek a radost ve smutek.
II
13 Marně jsem tedy bezúhonně žil *
a omýval si ruce v nevinnosti?
14 Abych byl jenom týrán den co den *
a každé ráno dostával jen bití? –
15 Když jsem si pomyslel: „Mluv jako oni,“ *
byl bych tím jenom zradil rod tvých synů.
16 Hloubal jsem tedy, jak to pochopit, *
a připadalo mi to velmi těžké,
17 až pronikl jsem v Boží tajemství *
a prohlédl jsem konce těchto lidí. –
18 Na kluzkou cestu jsi je uvedl *
a popravdě je vrháš do záhuby.
19 Jak najednou se propadají v nic, *
jak hroutí se a v náhlé hrůze hynou,
20 jak sen, jenž s procitnutím odplyne, *
ten obraz člověk zapudí, jen vstane.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 2 Jejich smích se obrátí v nářek a radost ve smutek.
Ant. 3 Hle, hynou, kdo se tobě vzdalují, mým blahem je být v Boží blízkosti.
III
21 Když se mé srdce rozhořčovalo *
a bolest mi až k ledví pronikala,
22 byl jsem to hloupý, nic jsem nechápal, *
stál před tebou, jak nerozumné zvíře.
23 Já však chci trvale být u tebe, *
neboť ty sáms mě chopil za pravici.
24 Ty vždycky mě svou radou povedeš *
a nakonec pak do slávy mě přijmeš. –
25 Koho mám kromě tebe na nebi? *
A na zemi nic nežádám než tebe.
26 Ať tělo mé i srdce pominou – *
Pán je má skála a můj úděl navždy!
27 Hle, hynou, kdo se tobě vzdalují, *
zatratíš všechny, kdo tě opouštějí.
28 Mým blahem je být v Boží blízkosti †
já všechnu důvěru jen v Pána skládám *
a budu hlásat všechny jeho skutky.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 3 Hle, hynou, kdo se tobě vzdalují, mým blahem je být v Boží blízkosti.
V.
Jak mi tvé příkazy na patře sládnou.
R.
Víc nežli med mi chutnají v ústech.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Job
2, 1-13
Joba zasaženého zhoubnými vředy navštěvují přátelé
1Jednoho dne se Boží synové zase shromáždili u Hospodina. Přišel s nimi i satan. Hospodin řekl satanovi:
2„Odkud přicházíš?“ A satan odpověděl Hospodinu:
„Procházel jsem zemi a potuloval jsem se po ní.“
3Tu řekl Hospodin satanovi: „Všiml sis mého služebníka Joba, že mu není na zemi podobného?
Je to muž bezúhonný, čestný, bohabojný a varuje se zlého. Dosud setrvává ve své bezúhonnosti,
zbytečně jsi mě navedl, abych ho trápil.“ 4I odpověděl satan Hospodinu: „Kůži za kůži,
všechno, co člověk má, dá za svůj život. 5Jen vztáhni svou ruku a dotkni se jeho kostí a
masa a uvidíš, zda ti nebude zlořečit do tváře!“ 6Tu řekl Hospodin satanovi: „Hle,
je v tvé moci, jen jeho života ušetři!“
7Satan odešel od Hospodina a zasáhl Joba zhoubnými vředy od chodidla až po temeno hlavy.
8A Job si bral střepinu, aby se jí škrábal, když sedával na hromadě smetí.
9Jeho žena mu řekla: „Dosud se držíš té své bezúhonnosti? Proklej Boha a zemři!“
10I řekl jí: „Mluvíš jako blázen! Dobro bereme od Boha, a zlo brát nemáme?“ V tom ničem Job svými rty nezhřešil.
11Tu uslyšeli tři Jobovi přátelé o celém tom velkém neštěstí, které ho stihlo,
a proto přišel každý ze svého kraje: Elifaz z Temanu, Bildad ze Šuachu a Sofar z Námy.
Smluvili se spolu, že ho přijdou potěšit a politovat. 12Již zdaleka ho uviděli, ale nepoznali ho.
I dali se do hlasitého pláče, roztrhli svůj šat a posypali si hlavy popelem. 13Seděli u něho na
zemi sedm dní a sedm nocí a nikdo mu ani slovo neřekl, neboť viděli, že jeho bolest je převeliká.
RESPONSORIUM
Žl 38 (37), 2. 3. 4. 12
O.
Nekárej mě, Pane, ve svém hněvu, zaryly se do mě tvoje šípy. *
Pro tvůj hněv mám tělo jednu ránu.
V.
Všichni moji přátelé a druzi mému neštěstí se vysmívají. *
Pro tvůj hněv mám tělo jednu ránu.
DRUHÉ ČTENÍ
Z homilií svatého Pavla VI., papeže
(při posledním veřejném zasedání II. vatikánského koncilu, 7. prosince 1965: AAS 58 [1966], 53.55–56.58–59)
Abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka
Díky tomuto koncilu se pozornost lidí soustředila na teocentrické a teologické učení
o tom, kdo je člověk a co je svět. To učení jako by chtělo být výzvou lidem, kteří si
myslí, že je naší době vzdálené a cizí. To učení si nárokuje něco takového, o čem svět
nejprve usoudí, že je to absurdní, ale později, jak doufáme, uzná, že je to lidské, moudré
a navíc to přináší spásu: totiž že existuje Bůh. Jistěže existuje Bůh. Existuje skutečně.
Je živý. Je to osoba. Uplatňuje prozřetelnost, oplývá nekonečnou dobrotou a je dobrý nejen
sám v sobě, ale v maximální míře také vůči nám. Je to náš stvořitel, naše pravda, naše štěstí.
To do té míry, že když se člověk snaží ukotvit svou mysl a své srdce v Bohu a věnuje se
kontemplaci, má to u něho být takový duchovní úkon, který musíme pokládat za nejvznešenější
a nejdokonalejší vůbec; úkon, od kterého mohou a mají odvozovat svou vysokou důstojnost i
v naší době nesčetné oblasti lidské činnosti.
Církev, shromážděná na koncilu, zaměřila své úvahy velmi intenzivně — kromě sebe samé a vztahu, který ji pojí
s Bohem — také na člověka; na člověka, tak jak ho lze v této době opravdu vidět: člověka, který žije, člověka,
který je plně zaměstnán tím, že pomáhá jen sám sobě, člověka, který je nejen přesvědčen, že je v pořádku, aby se
všechno úsilí napínalo směrem k němu jedinému jako k jakémusi středu, ale který se také nebojí tvrdit, že je počátkem
a důvodem všeho. Před koncilními otci stál celý »jevový« člověk, celý fenomén člověk, oblečený do nesčetných podob
svého ducha, v kterých se ukazuje. A otcové jsou taky lidé, dokonce jsou všichni pastýři a bratři, a projevují
soustředěnou starostlivost a skutečnou lásku. Ten člověk se statečností poukazuje na své bolestné osudy, ten člověk
i v minulosti, i v této naší době pokládá jiné lidi za nižší, než je on sám, a proto je vždycky nestálý a falešný,
sobecký a agresivní. Ten člověk je nespokojený sám se sebou, směje se i prolévá slzy. Ten člověk je v pohybu všemi
směry, je ochotný hrát jakékoliv role. Ten člověk se přísně drží jen toho, co potvrzuje vědecké zkoumání. Ten člověk
jako takový myslí, miluje, usilovně pracuje, stále se o něco zajímá. Je to člověk, na kterého se musíme dívat také
s jakousi posvátnou úctou — pro nevinnost jeho dětství, pro tajemství jeho chudoby, pro projevy dobrotivé lásky,
ke kterým vedou jeho nemoci. Ten člověk se na jednu stranu stará jen o sebe, na druhou jedná ve prospěch společnosti.
Ten člověk současně chválí čas minulý1 i očekává čas budoucí a sní, že bude šťastnější než ten minulý. Ten člověk je z jedné
strany zapleten do zlých činů, z druhé ozdoben svatými mravy. A tak dále. Nakonec se objevil laický a profánní humanismus
a při svém ohromném rozšíření, abychom tak řekli, vyzval koncil k soutěži. Utkalo se náboženství jako kult Boha, který se
chtěl stát člověkem, a náboženství (musíme ho totiž považovat za náboženství) jako kult člověka, který se chce stát Bohem.
A k čemu došlo? Konal se souboj, bitva, anatéma? Samozřejmě to tak být mohlo — ale jak je vidět, nedošlo k tomu. Vzorem a normou,
kterou se náš koncil duchovně řídil, bylo staré vyprávění o Samaritánovi2. Opravdu, koncil hluboce prostoupila jakási nesmírná
láska k lidem. Veškerou pozornost tohoto našeho shromáždění zaujal důkladný pohled na potřeby lidí a opakovaně je promýšlelo;
naléhavost těch potřeb roste s tím, jak roste syn této země. Vy, humanisté naší doby, kteří odmítáte pravdy transcendující
přirozené věci, pochvalte kocil aspoň v tomto ohledu a uznejte náš nový humanismus: vždyť i my, dokonce my především, uctíváme člověka.
Jestliže je to tak, je zapotřebí říci, že katolické náboženství a lidský život vzájemně spojuje přátelská smlouva, obě strany společně
usilují o jedno lidské dobro: katolické náboženství je totiž pro lidstvo, je jistým způsobem životem lidského rodu. A životem je musíme
nazývat pro jeho vznešenou a všestranně dokonalou nauku, kterou podává o člověku (copak není člověk, když je ponechán sám sobě,
tajemstvím i sobě samému?). Tuto nauku ovšem podává proto, že ji čerpá z vědění, které má o Bohu. Vždyť také abychom do hloubky
poznávali člověka — člověka skutečného, člověka celého —, musíme nejprve poznávat samotného Boha.
Jestliže máme všichni, kdo jsme tady, na paměti, že tvář Kristovu, tvář Syna člověka, máme poznávat ve tváři každého člověka — nejvíc,
když se člověk stane průzračným svými slzami a bolestmi3 — a jestliže máme ve tváři Kristově poznávat tvář nebeského Otce (podle onoho
výroku Kdo vidí mě, vidí i Otce4), náš způsob uvažování o lidských věcech se mění v křesťanství, které je celé zaměřeno na Boha jako na
střed. A naše hlásání tedy může znít takto: abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka.
1 Horatius, Listy 2,3 (Pisonům), v. 173
2 Srov. Lk 10,30–37
3 Srov. Mt 25,40
4 Jan 14,9
RESPONSORIUM
srov. Flp. 4,8
O.
Co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti *
o to mějte zájem.
V.
O každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály * o to mějte zájem. *
O to mějte zájem.
PSALMODIE
Ant. 1 Syť nás od rána svým slitováním.
Žalm 89 (90)
Milost Páně budiž s námi
U Pána je jeden den jako tisíc roků, a tisíc roků jako jeden den. (2 Petr 3, 8)
1 Pane, tys byl naše útočiště, *
z pokolení do pokolení.
2 Ještě dřív, než zrodila se horstva, †
ještě nežli vznikla zem a vesmír, *
z věčna do věčna jsi, Bože, ty!
3 Smrtelníky vracíš v prach a říkáš: *
„Děti lidské, navraťte se zpět!“
4 Neboť co je tisíc let v tvých očích, †
nežli jeden den, co včera minul, *
nežli jedna hlídka za noci! –
5 Vždyť ty sám rok za rokem je siješ, *
jsou jak tráva, která dorůstá:
6 s jitrem vyrazí a žene vzhůru, *
a již večer uvadá a schne. –
7 A my vpravdě hyneme tvým hněvem, *
rozhorlením tvým jsme zděšeni.
8 Ty máš naše viny před očima, *
skryté hříchy zjevně před sebou. –
9 Naše dny v tvém hněvu odplývají, *
naše léta odvanou jak vzdech.
10 Náš věk čítá sedmdesát roků, *
osmdesát v dobrém případě,
vesměs plných těžkostí a trampot, *
přeletí a odvanem i my.
11 Kdo zná všechnu sílu tvého hněvu, *
kdo se strachuje tvé nevole?
12 Naše dny nás nauč správně čítat, *
ať konečně srdcem zmoudříme! –
13 Obrať se k nám, Pane, neotálej, *
služebníkům svým buď milostiv!
14 Syť nás od rána svým slitováním, *
ať nám život projde v radosti!
15 Potěš nás již za všechny dny strastí, *
za léta, kdy znali jsme jen zlé. –
16 Zjev svým služebníkům svoje dílo, *
jejich dětem všechnu slávu svou!
17 Milost Pána, Boha budiž s námi, †
žehnej hojně práci našich rukou, *
práci našich rukou dopřej zdar!
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 1 Syť nás od rána svým slitováním.
Ant. 2 Chvalte Pána všechny končiny země!
Kantikum
Chvalozpěv o Bohu, vítězi a Spasiteli
Iz 42, 10-16
Zpívali před trůnem píseň novou. (Srov. Zj 14, 3)
10 Zapějte Pánu novou píseň, *
chvalte ho všechny končiny země!
Plavci na moři i se vším, čeho je plno, *
ostrovy i ti, kdo je obývají. –
11 Ať jásá poušť a osady na ní, *
stanové tábory, v nichž bydlí Kedar!
Ať se radují všichni, kdo ve skalách bydlí, *
nechť plesají na vrcholcích hor.
12 Ať vzdávají chválu Pánu, *
jeho slávu ať ostrovy zvěstují. –
13 Pán vychází jako hrdina, *
jak válečník po boji touží,
začíná bojový pokřik, *
svým nepřátelům ukáže sílu. –
14 Dosud jsem mlčel a byl jsem trpělivý, †
ale teď chci křičet jak žena při porodu, *
vztekat se a soptit.
15 V poušť změním hory a kopce, *
veškeré jejich zeleni dám zvadnout.
Řeky proměním v suchou zemi, *
a její bažiny vysuším.
16 Po cestách neznámých povedu slepce, *
dám jim kráčet po stezkách, kudy nešli;
tmu ve světlo před nimi změním, *
a co je křivé, srovnám.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 2 Chvalte Pána všechny končiny země!
Ant. 3 Jméno Páně velebte, bdící v domě Pánově.
Žalm 135, 1–12
Bůh je Pán světa a dobrodinec svého lidu
Vy jste rod vyvolený… abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu. (1 Petr 2, 9)
1 Jméno Páně velebte, *
chvalte služebníci Páně,
2 bdící v domě Pánově *
na nádvořích svého Boha. –
3 Chvalte Pána, předobrý je Pán, *
opěvujte jeho drahé jméno!
4 Neboť Pán si zvolil Jákoba, *
Izraele za vlastnictví svoje. –
5 Já přece dobře vím, že Pán je velký *
a že náš Bůh je nade všechny bohy.
6 Cokoli Pánu zlíbí se, to činí *
na nebi, na zemi i v hloubkách moří.
7 On mračna přivádí až z konců země, †
on svými blesky přivolává deště, *
on ze svých komor bouři s větrem pouští. –
8 Prvorozence egyptské on pobil, *
od lidí tamějších až po dobytek.
9 Znamení seslal, Egypte, a divy *
na faraona se vším jeho dvorem.
10 On potřel mnohé národy svou mocí, *
zahubil mnohé silné panovníky:
11 Sehona, jenž byl králem Amoritů,†
jakož i Oga, krále bašanského *
a všechny krále v kananejské zemi.
12 Dal jejich kraje potom za dědictví, *
dědictví Izraeli, svému lidu.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. 3 Jméno Páně velebte, bdící v domě Pánově.
KRÁTKÉ ČTENÍ
Žid 13, 7-9a
Pamatujte na své představené, kteří vám hlásali Boží slovo. Uvažte, jak oni skončili život,
a napodobujte jejich víru. Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i na věky. Nenechte se svést
všelijakými cizími naukami.
KRÁTKÉ RESPONSORIUM
V. Nad tebou, Jeruzaléme, * ustanovil jsem strážné.
R. Nad tebou, Jeruzaléme, * ustanovil jsem strážné.
V. Ve dne ani v noci nepřestanou hlásat jméno Páně.
R. Ustanovil jsem strážné.
V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému.
R. Nad tebou, Jeruzaléme, * ustanovil jsem strážné.
ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM
Ant. k Zachariášovu kantiku Neboť to už pak nemluvíte vy, ale mluví
skrze vás Duch vašeho Otce.
Mesiáš a jeho předchůdce
Lk 1, 68-79
Požehnaný buď Pán, Bůh Izraele, *
protože navštívil a vykoupil svůj lid.
A vzbudil nám mocného spasitele *
z rodu Davida, svého služebníka.
Jak slíbil od pradávna *
ústy svých svatých proroků:
že nás zachrání od našich nepřátel *
a z rukou všech, kteří nás nenávidí.
Slitoval se nad našimi otci *
a rozpomenul se na svou svatou smlouvu:
na přísahu, kterou se zavázal našemu otci Abrahámovi, *
že nám dá,
abychom mu beze strachu *
a vysvobozeni z rukou nepřátel
zbožně a spravedlivě sloužili *
po všechny dny svého života.
A ty, synu, budeš prorokem Nejvyššího, *
neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu
a dal jeho lidu poznat spásu *
v odpuštění hříchů
pro slitování a milosrdenství našeho Boha, *
kterým nás navštívil Vycházející z výsosti,
aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a v stínu smrti, *
a uvedl naše kroky na cestu pokoje.
Sláva Otci i Synu *
i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
a na věky věků. Amen.
Ant. k Zachariášovu kantiku Neboť to už pak nemluvíte vy, ale mluví
skrze vás Duch vašeho Otce.
PROSBY
S vděčností chvalme Krista, dobrého Pastýře, který dal život za své ovce, a pokorně ho prosme:
PANE, BUĎ PASTÝŘEM SVÉHO LIDU.
Kriste, ty dáváš Církvi pastýře, a jejich službou se ujímáš svého lidu,
— dej, ať v lásce těch, kteří nás vedou, poznáváme, jak nás miluješ.
Ty stále konáš skrze své zástupce službu pastýře a učitele,
— nepřestávej nás nikdy vést prostřednictvím svých služebníků.
Ty prokazuješ svému lidu skrze jeho pastýře službu lékaře duše i těla,
— ochraňuj náš život a veď nás ke svatosti.
Ty posíláš své svaté, aby slovem i příkladem vedli tvůj lid k tobě,
— na jejich přímluvu nás posiluj, abychom vytrvali na cestě, která vede k věčnému životu.
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé,
přijď království tvé,
buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům,
a neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Otče náš...
MODLITBA
Bože, ty jsi svěřil řízení své Církve svatému papeži Pavlovi, který byl neúnavným apoštolem evangelia tvého Syna;
dej nám, prosíme, sílu, abychom vedeni světlem jeho učení spolupracovali s tebou na šíření civilizace lásky
ve světě. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Pokud předsedá kněz
nebo jáhen, rozpustí lid takto:
Pán s vámi.
R. I s tebou.
Požehnej vás všemohoucí Bůh,
Otec i Syn i Duch Svatý.
R. Amen.
Může použít i
jinou formuli požehnání z misálu.
Pokud má lid odejít,
řekne:
Jděte ve jménu Páně.
R. Bohu díky.
Pokud nepředsedá kněz nebo jáhen a při recitovaní jednotlivce se modlitba zakončí takto:
Pán nám žehnej,
ode všeho zlého nás ochraňuj
a doveď nás do života věčného.
R. Amen.
Denní modlitba Církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz
elektronické texty © 2000-2023 Ing. Karel Mráček Dr.h.c. (fra Pavel, jáhen)
text breviáře © 2000-2016 Česká dominikánská provincie
|