Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

7. srpen 2029
Pro OP: Sv. Otce Dominika, kněze, slavnost

V. Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.  Aleluja.

HYMNUS

Bojovníkovi Ježíše
Dominikovi, chvála, čest.
v souhlase s jménem činil vše,
evangelijním mužem jest.

Bez poskvrny si uchoval
panictví liliový květ
a nejvíce k těm láskou plál,
jež viděl do záhuby spět.

Zřekl se světa, aby víc
byl srdcem k boji připraven,
chudý šel nepřátelům vstříc
milostí Boží provázen.

Bojuje slovem, zázraky,
bratry do světa posílá,
i modlitbami hojnými
s pláčem je často podpírá.

Buď Bohu trojjedinému
vždy chvála, sláva, čest i dík,
kéž k nebi stále vede nás,
když přimlouvá se Dominik. Amen.

ŽALMY

Ant. 1

Řada A: Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří.

Řada B:  Zřídka mluvil jinak než s Bohem v modlitbě, nebo o Bohu, a k tomu nabádal i své bratry.

Řada C:  Když měl dostatečné vzdělání filosofické, přešel k studiu nejvyšší Pravdy.

Kdo žízní, ať přijde, kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. (Zj 22, 17)

² Tak jako laň, jež dychtí po tekoucích vodách, *
      tak dychtí, Bože, po tobě má duše.
³  Po Bohu žízním v duši, po svém živém Bohu: *
    kdy konečně zas přijdu před tvou tvář? –

⁴ Ve dne i v noci jenom slzy jsou můj pokrm, *
      když denně slýchám: „Kde máš svého Boha?“
⁵ Duše mi přetéká, když si to představuji, †
      jak pronikal jsem do svatyně Boží *
      za chvalozpěvů svátečního davu. –

⁶ Proč se má duše rmoutíš, proč tak ve mně teskníš? †
      Jen doufej v Boha, zas ho budu slavit, *
      toho, jenž je můj zachránce a Bůh můj! –

⁷ Jsem sklíčen, proto na tebe tak vroucně myslím †
      tu od Jordánu, z hermonského kraje, *
      a z této hory, která sluje Misar. –

⁸ V šumu tvých vodopádů hloubka hloubku volá, *
      tvé vlny, slapy přese mne se valí.
⁹ Za Pánem ve dne vzhlížím, v noci milost čekám, *
      s písní se modlím k Bohu svého žití.
¹⁰ Bohu, své skále říkám: „Proč mě zapomínáš? *
       Proč se mám vláčet, nepřítelem tísněn?“
¹¹ Až do kostí mě bodá posměch protivníků, *
       když denně slyším: „Kde máš svého Boha?“
¹² Proč se má duše rmoutíš, proč tak ve mně teskníš? †
       Jen doufej v Boha, zas ho budu slavit, *
       toho, jenž je můj zachránce a Bůh můj!

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 1

Řada A: Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří.

Řada B:  Zřídka mluvil jinak než s Bohem v modlitbě, nebo o Bohu, a k tomu nabádal i své bratry.

Řada C:  Když měl dostatečné vzdělání filosofické, přešel k studiu nejvyšší Pravdy.

Ant. 2

Řada A: Bůh zazářil v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním své velebnosti, která je na Kristově tváři.

Řada B:  Soucítil s bližními a horoucně toužil po jejich spáse.

Řada C:  Pod Augustinovou řeholí dobře prospíval, poté svůj život kanovnický rozšířil v apoštolský.

Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. (2 Kor 4, 8)

² K Bohu volám, hlasitě křičím, *
      k Bohu volám, aby mě slyšel.
³ V den své tísně za Pánem hledím, †
      bez oddechu vztahuji ruce, *
      duše má se utěšit nedá.
⁴ Vzdychám, jak jen vzpomenu Boha, *
      duch můj zemdlí, začnu-li hloubat. –

⁵ Víčka oční nemohu zavřít, *
      neklidný jsem, neschopen slova.
⁶ Rozvažuji o starých dobách, *
      o těch dávno minulých létech.
⁷ Za noci tak přemítám v srdci, *
     rozjímám a srovnávám v duchu: –

⁸ „Což Pán může zavrhnout navždy? *
     Nikdy už se slitovat nemá?
⁹ Navždy se svou milostí skončil, *
      slovo jeho na věky zmlklo?
¹⁰ Zapomněl Bůh na slitování, *
      či svůj soucit odpírá z hněvu?“ –

¹¹ Tak si říkám: „V tom je má bolest, *
       změnila se pravice Páně!“
¹² Stále myslím na Boží skutky, *
       myslím na tvé někdejší divy!
¹³ Uvažuji o všech tvých dílech, *
       probírám tvé veliké činy. –

¹⁴ Bože, vše, co konáš, je svaté! *
       Kde je Bůh tak velký jako náš Bůh?
¹⁵ Ty jsi Bůh, jenž zázraky dělá, *
       svou moc dal jsi národům poznat
¹⁶ a svou paží spasil svůj národ, *
       Jákoba a Josefa syny. –

¹⁷ Uzřely tě vody, můj Bože, †
       uzřely tě, chvěly se hrůzou, *
       zabouřily hlubiny mořské.
¹⁸ Mraky proudem chrlily vodu, †
       mračna zněla dunivým hlasem, *
       šípy tvé se míhaly jimi.
¹⁹ Ryk tvých hromů pod koly duněl, †
       blesky plály přes celý obzor, *
       všechna zem se chvěla a třásla. –

²⁰ Tvoje cesta vedla nás mořem, †
       tvoje stezka spoustami vodstev, *
       aniž nechals za sebou stopy.
²¹ Svůj lid jak stádo vedl jsi rukou *
       Mojžíšovou a Áronovou.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 2

Řada A: Bůh zazářil v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním své velebnosti, která je na Kristově tváři.

Řada B:  Soucítil s bližními a horoucně toužil po jejich spáse.

Řada C:  Pod Augustinovou řeholí dobře prospíval, poté svůj život kanovnický rozšířil v apoštolský.

Ant. 3

Řada A: Bůh, dárce naděje, ať vás naplní samou radostí i pokojem ve víře, abyste prospívali v naději s mocnou pomocí Ducha Svatého.

Řada B:  Všude se projevoval slovem i činem jako muž evangelia.

Řada C:  Květ čistoty si zachoval nedotčený a tím dospěl k znamenité svobodě života.

Modlíme se i nahlas, abychom sebe sama i druhé povzbuzovali k chvále Boží. (Sv. Tomáš Akvinský).

¹ Velebit tě budu, Bože můj a Králi, *
      tvoje jméno slavit navždy, na věky.
² Každodenně budu tebe oslavovat, *
      tvoje jméno chválit navždy, na věky. –

³ Pán je veliký a ve všem hodný chval, *
      jeho velikost se nedá vystihnout.
⁴ Ať rod rodu hlásá chválu skutků tvých, *
      o tvých mocných činech dále vypráví,
⁵ mluví o tvé slávě, lesku, nádheře! *
      Velké divy tvé ať slaví písněmi,
⁶ o síle tvých činů s úctou hovoří, *
      nesmírnost tvé moci líčí s úžasem!
⁷ Chválami ať hýří na tvou dobrotu, *
      nad spravedlností tvou ať jásají!

⁸ Pán je dobrotivý, on je slitovný, *
      shovívavý, plný milosrdenství.
⁹ Pán je milostivý vždy a vůči všem, *
      jeho láska platí všemu stvoření. –

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 3

Řada A: Bůh, dárce naděje, ať vás naplní samou radostí i pokojem ve víře, abyste prospívali v naději s mocnou pomocí Ducha Svatého.

Řada B:  Všude se projevoval slovem i činem jako muž evangelia.

Řada C:  Květ čistoty si zachoval nedotčený a tím dospěl k znamenité svobodě života.

V. Všecka má slova, která k tobě mluvím.
O. Přijmi do srdce a horlivě naslouchej.

PRVNÍ ČTENÍ

Z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům

     ¹Bratři, když jsem k vám přišel hlásat svědectví o Bohu, nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. ²Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného. ³Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. ⁴A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci. ⁵To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.
     ⁶Učíme moudrosti, ale jen ty nejpokročilejší. To však není moudrost tohoto světa ani moudrost těch, kdo tento svět ovládají. Jejich moc je už zlomena. ⁷Moudrost, které učíme, je od Boha, plná tajemství a skrytá. Bůh ji už před věky pro nás předurčil k naší slávě. ⁸Nikdo z těch, kdo vládnou tímto světem, neměl o ní tušení. Protože kdyby o ní něco věděli, nikdy by Pána slávy neukřižovali. ⁹Ale – jak stojí v Písmu – my zvěstujeme to, co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují.
     ¹⁰Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží. ¹¹Kdo z lidí zná lidské nitro? Jen lidský duch, který je v člověku. Tak ani Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží.
     ¹²My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který vychází z Boha. ¹³Tak můžeme poznat, co všechno nám Bůh daroval. O tom také mluvíme – ne ovšem slovy, kterým učí lidská moudrost, ale tak, jak tomu učí Duch, takže nauku vycházející od Ducha také vyjadřujeme řečí od něho vnuknutou.
     ¹⁴Ovšem, člověk se schopnostmi pouze přirozenými nepřijímá ty pravdy, které přicházejí od Božího Ducha. Zdají se mu hloupé a nemůže je pochopit, protože ty věci se dají posoudit jen s pomocí Ducha. ¹⁵Ale člověk produchovnělý může vynést úsudek o všem, sám však nepodléhá úsudku nikoho. ¹⁶Neboť kdo poznal myšlenky Páně tak, že by ho mohl poučovat? Avšak naše myšlenky jsou myšlenky Kristovy.

RESPONSORIUM

DRUHÉ ČTENÍ

Jedno z těchto čtyř:

Z „Knížky o počátcích Kazatelského řádu“ blahoslaveného Jordána Saského

     Svatý Dominik vynikal takovou čistotou mravů a tak byl unášen božským Duchem, že byl vpravdě nádobou počestnosti a milosti, nádobou ozdobenou nejvzácnějšími drahokamy. Byl vždy pevné a velmi vyrovnané mysli, s výjimkou chvil, kdy ho zarmoutil pohled na bídu a pohnul ho k soucitu. A protože veselá mysl rozradostňuje tvář, projevoval se jeho lahodný vnitřní mír navenek laskavostí a veselým výrazem ve tváři. Tak pevně stál na tom, co před Bohem uvážil a co si rozumně předsevzal, že sotvakdy ustoupil od toho, co jednou zrale uvážil a řekl. A protože, jak jsme už připomněli, z jeho tváře vyzařovala vždy veselost, svědčilo to o jeho čistém svědomí. Tato zář v jeho obličeji byla něčím nadzemským.
     Jí si snadno získával lásku všech. Bez obtíží ihned přitahoval každého, kdo na něj pohleděl. Všude, kde byl, ať na cestě se svými druhy, nebo v domě hostitelově s ostatní jeho rodinou, nebo mezi velmoži, knížaty a preláty, vždycky plynula z jeho úst řeč, která vzdělávala. Vypravoval mnoho poučných příkladů, kterými nabádal mysl posluchačů k lásce ke Kristu a k pohrdání tímto světem. Všude se projevoval slovem i činem jako muž evangelia.
     Když byl za dne s bratřími nebo s druhy, nikdo nebyl tak společenský a příjemný jako on. V nočních hodinách nikdo nebděl a nemodlil se horlivěji a vytrvaleji. K večeru k němu zavítal na návštěvu pláč, ale ráno už mu nastávala radost. Den věnoval bližním, noc Bohu. Věděl, že ve dne rozdává Bůh svou milost a v noci se k němu pozvedá píseň.¹ Velmi mnoho a velmi často plakal; ve dne v noci byly slzy jeho pokrmem.² Ve dne proléval slzy zvláště při častém až každodenním slavení mše svaté, v noci pak když nade všemi neúnavně bděl.
     Noc hodně často probděl v kostelích, takže se zdálo, jako by neměl vůbec nebo jen zřídka lůžko k odpočinku. Noci tedy trávil na modlitbách a v neustálém bdění, pokud mu to dovolovala tělesná křehkost. A když ho konečně zmáhala únava a i duch ochaboval, že si musel zdřímnout, opřel si hlavu buď před oltářem nebo na jiném místě, ale vždycky o kámen jako patriarcha Jakub. A když si maličko odpočinul, znovu se vzchopil k vroucí modlitbě.
     Všechny lidi objímal náručí lásky. A protože měl všechny rád, měli všichni rádi jeho. Radoval se s radujícími a plakal s plačícími.³ Protože překypoval něžnou láskou, dával se úplně bližním a měl soucit s ubohými. Každý ho miloval nejvíc proto, že šel prostou cestou, že u něho nebyla ani stopa po dvojakosti nebo přetvářce ve slovech ani ve skutcích.
     Opravdově miloval chudobu a nosil vždy prostý oděv. V jídle a pití byl velmi střídmý. Vyhýbal se vybraným pokrmům a rád se spokojoval jednoduchou stravou. Měl pevně v moci své tělo. A když někdy pil víno, naředil si jej vodou tak, aby vyhovělo potřebám jeho těla, ale nikdy neotupilo jeho jemného a bystrého ducha.
     Kdo by byl s to napodobit ctnostný život tohoto člověka? Můžeme se mu jen obdivovat a poznat z jeho příkladu roztěkanost naší doby. Ale abychom dokázali to, co dokázal on, to není v lidských silách, to je dílo zvláštní milosti. Ledaže milosrdná Boží dobrota dopřeje někomu, aby mohl následovat podobnou svatost. Ale kdo je toho schopen?
     Přece však jděme, bratři, seč můžeme, ve stopách svého otce. A zároveň děkujme Vykupiteli, že dal nám, svým služebníkům, vůdce na této cestě, kterou kráčíme, a že nás skrze něho znovu zrodil k tomuto skvělému společenství. Prosme milosrdného Otce, aby nás vedl Duchem, kterým jsou vedeny Boží děti, abychom v mezích určených našimi otci směli i my dojít přímou cestou k témuž cíli věčného štěstí a trvalé blaženosti, ke které se dostal, neskonale šťasten, on sám. Amen.
     ¹ srov. Žl 41 (42), 9
     ² Žl 41 (42), 4
     ³ Řím 12, 15

RESPONSORIUM

Nebo:

Devět způsobů modlitby svatého kněze Dominika

     První způsob modlitby byl ten, že se ukláněl před oltářem, jako by Kristus, oltářem symbolizovaný, byl zde přítomen skutečně a osobně, a ne jen ve znamení. Přitom říkal: Vždy se ti líbila modlitba pokorných a chudých.¹ Pokorou dosáhla kananejská žena toho, co chtěla,² a marnotratný syn též. Ani já nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu.⁴ Neboť těžce svou bídou jsem sužován, Pane.⁵
     Svatý otec se vztyčil, sklonil hlavu a pokorně vzhlížel ke své Hlavě, ke Kristu. Uvažoval o svém služebném postavení a o Kristově vznešenosti a celou svou bytostí se mu klaněl. Učil i bratry, aby tak činili, když jdou kolem Poníženého na kříži, aby Kristus, vrcholně pro nás ponížený, viděl, že se my pokorně klaníme před jeho velebností. Stejně přikazoval bratřím, aby se takto pokorně skláněli před celou Nejsvětější Trojicí, když se slavnostně pronášejí slova: Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému.
     Poté svatý Dominik před oltářem nebo v kapitulní síni pohlížel upřeně a velmi pronikavým pohledem na Ukřižovaného a znovu a znovu mnohokrát před ním poklekal. Tak se stávalo, že někdy od kompletáře až do půlnoci hned vstával, hned klekal, jako apoštol Jakub, jako malomocný v evangeliu, který na kolenou prosil: Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.⁶ A jako Štěpán padal na kolena a hlasitě volal: Nepřičítej jim tento hřích.⁷
     Tu svatý otec Dominik hned pocítil velikou důvěru v Boží milosrdenství k němu a ke všem hříšníkům, důvěru, že Bůh zachová mladé bratry, které Dominik rozeslal, aby kázáním zachraňovali duše. A někdy nemohl udržet svůj hlas a bratři ho slyšeli, jak říká: K tobě volám, Pane, neodvracej se mlčky ode mě, neoslyš mě.⁸ A říkával i jiná podobná slova z božského Písma.
     Někdy však mluvil v svém srdci a vůbec nebylo slyšet hlas. Zůstával klečet jako v úžasu, a to někdy hodně dlouho. Někdy při tomto způsobu vypadal, jako by jeho rozum pronikal do nebe, a hned zase bylo vidět, jak se rozveselil a stíral si tekoucí slzy. Rozněcovala se v něm velká touha, byl jako žíznivý, který došel k prameni, a jako poutník, který už je blízko vlasti.
     Vzpamatoval se a nabýval sil a pohyboval se velmi ladně a hbitě, znovu se vzpřimoval a poklekal. A tak byl zvyklý na klečení, že na cestě a v hospicích, po únavném putování i na cestách, když jiní spali a odpočívali, vracel se k svému poklekání, jako by to bylo jakési jeho zaměstnání a jeho zvláštní služba. A tímto příkladem poučoval bratry více skutkem než slovem.
     ¹ Jdt 9, 16
     ² srov. Mt 15, 22-28
     ³ srov. Lk 15, 11-32
     ⁴ Lk 7, 6
     ⁵ Žl 118 (119), 107
     ⁶ Mt 8, 2
     ⁷ Sk 7, 60
     ⁸ Žl 27 (28), 1

RESPONSORIUM

Nebo:

Z kázání bratra Jeronýma Savonaroly na svátek svatého Dominika

     Hle, veliký kněz, který za svého života opravil chrám, za svých dnů opevnil svatyni.¹ Toto je, bratři, svatý Dominik, jehož svátek dnes slavíme. On spolu se svatým Františkem obnovil upadající Církev.
     Hle, veliký kněz. Bratři, všimněte si těchto slov a pozorujte tajemství. Je mnoho kněží i málo kněží. A ani dobří kněží nejsou všichni velcí. Vždyť kněz má osvěcovat lid, jemu přece náleží kázat. Jak tedy může být knězem někdo, kdo neumí osvěcovat? Ale jak jím může být někdo, kdo ani sám není osvícen, a někdo, kdo je špatný?
     Blažený Dominik byl svatý a byl osvícen naukou. Někdo snad řekne: „Já se učím, abych svatě kázal.“ Protože kazatelství je velmi čestný úkol, chtějí dnes všichni naši kněží kázat, studují proto řečnické příručky a jiné věci a říkají, že vzdělávají všechen lid. „Já udělám v Církvi něco dobrého!“ Ale co následuje? On za svého života opravil chrám, to jest v době svého života. Hříšný život není životem, nýbrž smrtí. Řekni tedy: za svého svatého života. To znamená svým životem a dobrým příkladem.
     Proste, proste Pána, aby poslal dobré a svaté kněze, kteří by opravili dům, totiž Církev, jež celá hrozí sesutím!
     Za svého života opravil chrám. On zbudoval dvojitou výšku.² Výškou tohoto chrámu je dokonalý stav některých z duchovenstva, to jest řeholníků. Biskup má být dokonalý, protože je v dokonalém stavu. Řeholníci však jsou ve stavu směřujcím k dokonalosti, protože skládají sliby a zavazují se k tomu, co vede k dokonalosti života. K řeholníkům patříme i my v Řádě kazatelském. Pomyslete, jak dokonalí mají být kazatelé, když se mluví o vysokém pilíři chrámových hradeb!³ Bratři, což každý, kdo provozuje nějaké řemeslo, nemá na zřeteli, co toto řemeslo znamená, a nestydí se, když podle toho nejedná? Jako například voják, který by byl bázlivý a utíkal? Mějte proto i vy na zřeteli, co jste!
     Zjednal si slávu v přebývání s lidmi.⁴ O blaženém Dominiku se říká, že byl ve vztahu s lidmi vždycky veselý a příjemný, proto ho měli všichni zvlášť rádi. Chtěl mít konventy ve městech a stýkat se s lidmi, aby mohl všem prokazovat dobro. Proto trávil den s bližními a noc věnoval Bohu. Hlásal lásku, která rozšiřuje srdce a všechno usnadňuje. Pouze tvé soudy jsou neomezené.⁵ Po cestě předpisů tvých budu kráčet, když mi tak široce otvíráš srdce.⁶ Když se ho kdosi ptal, odkud to má, že tak krásně vykládá, odpověděl: „Z knihy Lásky.“
     Vy také, bratři, se chcete učit Písmu svatému, chcete kázat: mějte lásku a ona vás naučí. Mějte lásku a pochopíte lásku. Blažený Dominik byl všecek zaujat láskou k bližnímu, aby ho modlitbou, kázáním a příkladem přivedl zpět k životu. Pro tohle obětoval sám sebe Bohu jako příjemnou oběť. Proto následuje: a kadidlo hořící v ohni,⁷ totiž Ducha Svatého a lásky k bližním a soužení. To vše stoupalo k Bohu jako velmi lahodná vůně. Nakonec se celý proměnil v lásku a moudrost a celý byl ozdoben ctnostmi.
     ¹ Sir 50, 1
     ² Sir 50, 2
     ³ srov. tamtéž
     ⁴ Sir 50, 5
     ⁵ Žl 118 (119), 96
     ⁶ Žl 118 (119), 32
     ⁷ Sir 50, 9

RESPONSORIUM

Nebo:

Z „Knížky o počátcích Kazatelského řádu“ blahoslaveného Jordána Saského

     "Dominik žil tak bezúhonným životem a byl unášen tak prudkým božským žárem, že bylo možno v něm bezpečně poznat vyvolený nástroj, plný cti a milosti. Byla v něm dokonalá vyrovnanost mysli, takže ho mohl vzrušit jedině soucit a milosrdenství. A protože radostné srdce rozjasňuje tvář, jeho vnitřní jasnost a vyrovnanost se prozrazovaly navenek dobrotou a veselým vzezřením.
     Ve všem se projevoval slovem i činem jako služebník evangelia. Ve dne nebylo mezi bratry a druhy nikoho prostšího a milejšího. V noci nebyl nikdo horlivější než on ve všech způsobech bdění a modlitby. Mluvil málo, jedině s Bohem v modlitbě, nebo o Bohu, a povzbuzoval bratry, aby ho v tom následovali.
     AČasto si vyprošoval od Boha především to, aby mu Bůh daroval pravou lásku, schopnou lidem účinně hlásat a zprostředkovat spásu. Byl přesvědčen, že teprve tehdy bude skutečně Kristovým údem, bude- -li se zcela a ze všech sil vydávat, aby získal duše, tak jako se Pán Ježíš, Spasitel všech, zcela obětoval za naši spásu. A k uskutečňování tohoto díla založil Řád bratří kazatelů, jak to Boží prozřetelnost už dávno rozhodla.
     Povzbuzoval často řádové spolubratry ústně i písemně, aby stále studovali Nový i Starý zákon. Ustavičně s sebou nosil Matoušovo evangelium a Pavlovy listy a studoval je tak důkladně, že je uměl téměř nazpaměť.
     Dvakrát nebo třikrát byl zvolen biskupem, ale pokaždé odmítl, neboť chtěl raději žít se svými bratry v chudobě než mít nějaké biskupství. Krásu čistoty si zachoval neporušenou až do konce. Přál si být bičován, rozsekán na kusy a zemřít pro víru v Krista. Řehoř IX. o něm prohlásil: „Znal jsem ho jako člověka, který žil zcela podle apoštolských pravidel, a není pochyb, že má i v nebi účast na slávě apoštolů.“

RESPONSORIUM

KANTIKA

Ant. Pane, dej nám milost, v tebe doufáme, buď naší spásou v době tísně. Pane, dej nám milost, v tebe doufáme, buď naší spásou v době tísně.

První kantikum