Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

26. srpen 2027
Sv. Moniky, památka

V. Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.  Aleluja.

HYMNUS

Ta žena hodná pochvaly
a naší úcty pro ctnosti,
tak slaví triumf s anděly,
jak vyniká svou svatostí.

Vzývala s duší horoucí
plna slz Boha v nebesích
a bděla dlouho do noci
při neustálých postech svých.

Pohrdla slávou na světě
a s duší neposkvrněnou
po spravedlivém životě
odešla ve vlast nadhvězdnou.

Svůj domov obohatila
mnohými činy svatými,
aby se věčně sytila
radostmi věčné otčiny.

Trojjedinému dík buď, čest,
že nás na její přímluvy
po skončení všech našich cest
v ráj vezme k svatým za druhy. Amen.

ŽALMY

Ant. 1 Povstaň, Pane, a pospěš mi na pomoc.

Sešli se... a usnesli, že se Ježíše zmocní lstí a připraví ho o život. (Mt 26, 3. 4)

¹ Boj vyhlas, Pane, těm, kdo mě bijí,
      napadni ty, kdo mě napadli!
² Uchop svůj štít, svou pavézu zdvihni, †
      povstaň a pospěš mi na pomoc, *
      řekni mi: „Pomoc tvá jsem já!“ –

     ³ [Nastav kopí těm, kdo mě honí †
     ⁴   ať padne hanba a ostuda na ty, *
       kdo se mě snaží zahubit,

       ať musí couvnout se zahanbením, *
       ti, kdo mou zkázu osnují!
     ⁵ Ať je jim jako ve větru plevám, *
       až anděl Páně je požene,
     ⁶ ať jejich cesta je temná a kluzká, *
       až anděl Páně je bude štvát!
     ⁷ Vždyť pro nic za nic mi chystali léčku, *
       pro nic a za nic mi strojili past.
     ⁸ Z ničeho nic ať je přepadne zkáza: †
       ať do svých léček sami se chytí, *
       sami ať padnou do svých jam!]

⁹ Zato má duše zajásá v Pánu *
      z radosti nad jeho pomocí.
¹⁰ Tělem i duší pak budu volat: *
       „Pane, kdo tobě se vyrovná!
    Ty chráníš slabého před silnějším, *
       chudáka před oloupením!“ –

¹¹ Oni však předvedli falešné svědky *
       k výslechu o tom, co nemohu znát.
¹² Zlem se mi za dobro odvděčili: *
       usilují mi o život.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 1 Povstaň, Pane, a pospěš mi na pomoc.

Ant. 2 Ujmi se mé pře, Pane, a ochraň mě, neboť jsi mocný.

¹³ Když oni stonali, já chodil v žíních, †
      za ně sám sebe mořil jsem posty -*
      kéž bych svou modlitbu mohl vzít zpět!
¹⁴ Tak jako pro svého přítele, bratra, †
      chodil jsem, jako bych za matkou truchlil, *
      shrben a posypán popelem. –

¹⁵ Nad pádem mým však se s radostí shlukli, *
      shlukli se proti mně do jednoho,
    tlačí se na mne i ti, které neznám, *
      potupným křikem mě bez dechu štvou,
¹⁶ hanebně se mi posmívají, *
      skřípají zuby proti mně.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 2 Ujmi se mé pře, Pane, a ochraň mě, neboť jsi mocný.

Ant. 3 Jazyk můj vyzná tvou spravedlnost, bez konce bude tě velebit.

¹⁷ Pane, jak dlouho se budeš jen dívat? †
      Zachraň mě před jejich zběsilostí, *
      můj život vyrvi ze spárů lvích!
¹⁸ Vzdám ti pak díky před velkou obcí, *
      chvály před četným shromážděním. –

¹⁹ Aby se nade mnou neradovali *
      všichni ti úskoční nepřátelé,
     aby se pohledem nedomlouvali, *
      kdo na mne bez příčin mají zášť.

      ²⁰ [Vždyť oni neřeknou pokojné slovo, *
         proti tichým jen smýšlejí lest.
      ²¹ Na plná ústa se chechtají, křičí: *
         „Teď to vidíme, dobře ti tak!“]

²² Ty, Pane, též to vidíš: už nemlč, *
      nevzdal se, Pane, ode mne!
²³ Procitni, povstaň mi na ochranu, *
      zastaň se, Pane a Bože můj! –

      ²⁴ [Suď mě, Pane, svou spravedlností, *
          Bože, ať ze mne si netropí smích.
      ²⁵ Ať v duchu nemyslí: „Tak nás to těší!“ *
          Ať neříkají: „Zhltli jsme jej!“

      ²⁶ Ať se naopak propadnou studem *
          ti, které těší mé neštěstí,
          ať mají z hanby a ostudy šaty, *
          kdo se tak pyšní nade mnou!]

²⁷ Ať se však radují ti, kdo jsou při mně, †
      ať mohou říkat: „Pán je velký! *
      Je svému věrnému zachráncem!“ –
²⁸ Jazyk můj vyzná tvou spravedlnost, *
      bez konce bude tě velebit!

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 3 Jazyk můj vyzná tvou spravedlnost, bez konce bude tě velebit.

V. Myšlenky mého srdce jsou stále před tebou.
R. Ty jsi, Pane, má pomoc, můj zachránce.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy proroka Jeremiáše

Tak praví Hospodin:

⁵„Hlásejte to v Judsku,
provolávejte v Jeruzalémě,
trubte v zemi na rohy,
křičte silně:
‚Shromážděme se a vejděme do opevněných měst!‘
⁶Zdvihněte znamení směrem k Siónu,
utíkejte, neotálejte!
Neboť od severu přivedu pohromu,
velikou zkázu.
⁷Lev vystoupil ze své houštiny,
vyrazil zhoubce národů,
vyšel ze svého místa,
aby změnil tvou zem v pustinu;
tvá města budou pobořena,
zbavena obyvatel.
⁸Proto se přepásejte žínicemi,
naříkejte a hořekujte,
neboť není od nás odvrácen žár Hospodinova hněvu.

¹³Hle – vystupuje jako mračno,
jeho vozy se ženou jak smršť,
rychlejší než orli jsou jeho koně.
Běda nám, neboť je po nás veta!
¹⁴Umyj své srdce od špatnosti, Jeruzaléme,
abys byl zachráněn!
Jak dlouho budou v tobě zůstávat hříšné myšlenky?
¹⁵Hle – od Danu přichází zpráva,
od efraimských hor oznamují zhoubu.

¹⁶Sdělte to a zvěstujte po Judsku,
ať to slyší až v Jeruzalémě:
‚Z daleké země přicházejí nepřátelé,
křičí na judská města.
¹⁷Obklíčí Jeruzalém jak polní hlídači,
neboť mě popudil k hněvu‘ – praví Hospodin.
¹⁸Tvé chování a tvé skutky ti to způsobily;
to je tvé neštěstí,
že je ti hořko, že ti to vniká do srdce!

¹⁹Mé nitro, mé nitro! Jak mě to bolí!
Záhyby mého srdce!
Bouří se to ve mně,
nemohu mlčet!
Slyším hlas polnice,
válečný ryk.
²⁰Zkázu za zkázou oznamují,
je zpustošená celá země.
Ve chvilce jsou zničeny mé stany,
v okamžiku jsou stržena má stanová plátna.
²¹Jak dlouho budu vídat válečné korouhve,
slýchat hlas trouby?
²²Ano, můj národ je pošetilý,
nechce mě znát,
jsou to zpozdilí synové, bez rozumu;
jsou moudří, aby činili zlo,
ale neschopní konat dobro.
²³Hleděl jsem na zemi, a hle – byla prázdná a pustá;
díval jsem se na nebesa – zmizela jejich světla.
²⁴Hleděl jsem na hory, a hle – chvěly se
a všecky pahorky se třásly.
²⁵Hleděl jsem – nebylo tu člověka;
všecko nebeské ptactvo prchlo.

²⁶Hleděl jsem, a hle – ze zahrad poušť;
všechna města byla spálena
od Hospodina žárem jeho hněvu!
²⁷Tak praví Hospodin:
‚Bude zpustošena celá země,
ano, úplně ji zničím!
²⁸Proto bude naříkat země
a nebesa nahoře ztemní;
řekl jsem to, a nelituji toho,
rozhodl jsem se, a neodvolám to.‘“
 

RESPONSORIUM

DRUHÉ ČTENÍ

Ze spisu „Vyznání“ od svatého biskupa Augustina

     Když se blížil den, kdy měla odejít z tohoto světa – ty jsi znal ten den, Bože, my jsme ho neznali – stalo se tvým skrytým řízením, jak jsem přesvědčen, že jsme já a ona byli sami, opřeni o okno, jímž bylo vidět do zahrady domu, v němž jsme bydleli. Bylo to v Ostii na Tibeře, kde jsme se, vzdáleni vší vřavy, po dlouhé namáhavé cestě zotavovali před odplutím. Rozmlouvali jsme tehdy o samotě velmi srdečně. Nedbali jsme na to, co bylo za námi, a byli jsme upnuti na to, co bylo před námi,¹ a ptali jsme se spolu v přítomnosti pravdy, jíž jsi ty, jaká bude věčná blaženost svatých, to, co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, nač člověk ani nikdy nepomyslil,² a naše srdce prahlo po nebeských vodách z tvého pramene, pramene života, který je u tebe.³
     O těchto věcech jsem mluvil, i když ne tímto způsobem a těmito slovy. Ale ty, Pane, víš, že když jsme toho dne takto rozmlouvali a tento svět se všemi jeho radostmi ztrácel při tom rozhovoru pro nás cenu, ona tehdy řekla: „Synu, pokud jde o mě, už mě na tomto světě nic netěší. Co zde mám ještě dělat a nač tu mám být, nevím, vždyť od tohoto pozemského života už nic nečekám. Jen pro jedno jsem si přála žít ještě nějakou chvíli na tomto světě: chtěla jsem vidět, dříve než umřu, že jsi katolickým křesťanem. A Bůh mi to dopřál v míře mnohem větší, neboť mohu vidět i to, že jsi pohrdl pozemským štěstím a stal ses Božím služebníkem. Co tu mám ještě dělat?“
     Nepamatuji se už dobře, co jsem jí na to odpověděl. Ale asi za pět dní nebo jen o málo později dostala horečku a ulehla. V době nemoci jednou omdlela a ztratila na chvíli vědomí. Přiběhli jsme k ní, ale brzy se probrala, podívala se na mně a na mého bratra, jak jsme u ní stáli, a jako by něco hledala, nám řekla: „Kde jsem to byla?“
     A když nás viděla, že jsme smutní a zaražení, řekla: „Pochováte svou matku tady.“ Mlčel jsem a snažil jsem se zadržet pláč. Můj bratr však něco řekl, že by si přál, aby nezemřela v cizině, že by bylo pro ni lépe umřít ve vlasti. Když to uslyšela, pohlédla na něj s úzkostí a výčitkou, že mu záleží na takových věcech, potom se podívala na mně a řekla: „Slyš, co to říká.“ Brzy nato řekla nám oběma: „Pochovejte toto tělo kdekoli a nedělejte si s tím starost. Jen o to vás prosím, tam, kde budete, pamatujte na mně u oltáře Páně.“ A když sdělila, jak mohla, toto své přání, přestala mluvit, neboť nemoc se zhoršovala a působila jí utrpení.
     ¹ srov. Flp 3, 13
     ² 1 Kor 2, 9
     ³ srov. Žl 35 (36), 10

RESPONSORIUM

KANTIKA

Ant. Pane, dej nám milost, v tebe doufáme, buď naší spásou v době tísně. Pane, dej nám milost, v tebe doufáme, buď naší spásou v době tísně.

První kantikum