Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

21. leden 2026
První mezidobí, 2. týden
2. týden žaltáře

V. Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.  Aleluja.

HYMNUS

V noci a časně ráno:

Perutný zvěstovatel dní
nám hlásí blízké svítání.
Buditel srdcí, Pán, je tu
a burcuje nás k životu.

Opusťte, volá, lůžka svá,
snem ztěžklá, slehlá, nezdravá,
a střídmí, čistí v srdci svém
vždy bděte, neboť blízko jsem!

Až se červánky zářivé
po ranním nebi rozlejí,
ať nás, vždy v práci poctivé,
posílí světla nadějí.

K Ježíši s pláčem volejme,
z duše vždy bdělé, upřímné:
Jen usilovné vzývání
spát čistým srdcím zabrání.

Kriste, rozežeň dřímoty,
už rozbils krunýř temnoty,
všech starých hříchů zbav i nás
a v duši nalej nový jas.

Laskavý Vládce, Ježíši,
buď s Otcem ti čest nejvyšší,
i Duchu, který těší nás,
po všechny věky, v každý čas. Amen.

Během dne:

V nás lásku k tobě probuď již,
Bože, jenž viny odpouštíš,
a s vlídností se k srdcím schyl,
když jsi je od vin očistil.

Jak cizinci sem přišli jsme,
jak vyhnanci zde úpíme.
Ty jsi náš přístav, otčina,
veď nás, kde život začíná.

Jsi pramen žití, pravdy jas,
po tobě žízní láska v nás.
Je nevýslovně blažený
zrak toho, jenž tě vidět smí.

Tobě zní sláva nesmírná,
i když jen chval těch vzpomíná,
jež tobě stále vzdávají,
kdo k tobě duchem vzlétají.

To splň nám, dobrý Otče náš,
i ty, jenž rovné božství máš,
i Duchu, který těšíš nás
a vládneš, Bože, v každý čas. Amen.

ŽALMY

Ant. 1 Tys nám dal, Pane, zvítězit, povždy budeme chválit tvé jméno.

V tom všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. (Řím 8, 37)

² Na vlastní uši jsme slýchali, Bože, *
      otcové naši nám vyprávěli
   o tom, cos vykonal za jejich dnů, *
      v tom dávném čase rukou svou.
³ Pohany vyhnals, je jsi tam vsadil,
      národy potřels a jim jsi dal růst. –

⁴ Nedobyli si mečem tu zemi, *
      nezvítězilo jejich rámě,
   nýbrž tvá pravice, tvoje rámě, *
      tvá jasná tvář jen z lásky k nim. –

⁵ Ty jsi to, ty, můj král a můj Bůh, *
      jenž jsi dal zvítězit Jákobovi.
⁶ S tebou jsme zdolali nepřátele, *
      tvým jménem deptáme protivníky. –

⁷ Na svém luku si nezakládám, *
      nevděčím za vítězství meči:
⁸ tys nám dal zvítězit nad nepřáteli, *
      pokořils ty, kdo nás nenávidí.
⁹ Proto jsme denně se chlubili Bohem, *
      povždy jsme chválili tvé jméno.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 1 Tys nám dal, Pane, zvítězit, povždy budeme chválit tvé jméno.

Ant. 2 Ušetři, Pane, svůj lid, nedávej v potupu své dědictví.

¹⁰ Teď jsi nás odvrhl, ponechal v hanbě, *
       netáhneš, Bože, už do boje s námi.
¹¹ Nechals nás utíkat před nepřítelem, *
       loupí nás ti, kdo nás nenávidí.
¹² Vydals nás v plen jak jateční stádo, *
       mezi pohany rozptýlil jsi nás. –

¹³ Lacino prodáváš svůj národ, *
       pramálo jsi tím prodejem získal.
¹⁴ Sousedům dal jsi nás v opovržení, *
       všem kolem dokola k hanbě a smíchu.
¹⁵ Dopustils, že jsme v přísloví vešli, *
       pohané nad námi kývají hlavou. –

¹⁶ Stále svou hanbu mám před očima, *
       studem se celý červenám v tváři,
¹⁷ slyším-li samou hanu a výsměch, *
       vidím-li mstivého nepřítele.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 2 Ušetři, Pane, svůj lid, nedávej v potupu své dědictví.

Ant. 3 Povstaň, Pane, a ve své milosti nás vysvoboď.

¹⁸ A toto všechno dolehlo na nás, †
       i když jsme na tebe nezapomněli, *
       úmluvu s tebou neporušili,
¹⁹ naše srdce se neodvrátilo, *
       nesešly naše kroky z tvé cesty,
²⁰ a tys nás rozbil v šakalích místech, *
       ty jsi nás zastřel temnotami. –

²¹ Kdybychom bývali zapomněli †
       na svaté jméno svého Boha *
       a vztáhli ruce k cizímu bohu,
²² což by to Bůh byl nezpozoroval? *
       On přece zná všechny tajnosti srdce.
²³ Pro tebe stále nás pobíjejí, *
       jednají s námi jak s jatečním stádem. –

²⁴ Procitni, Pane, proč ještě spíš? *
       Vzbuď se a nechtěj nás zatratit navždy!
²⁵ Proč stále před námi skrýváš svou tvář, *
       bídu a strast naši zapomínáš?
²⁶ Naše duše je sražena v prach, *
       na zemi ulpělo naše tělo.
²⁷ Povstaň už, Pane, na pomoc pospěš, *
       v milosti své nás vysvoboď!

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 3 Povstaň, Pane, a ve své milosti nás vysvoboď.

V. Pane, ke komu půjdeme?
R. Ty máš slova věčného života.

PRVNÍ ČTENÍ

Z páté knihy Mojžíšovy

     Mojžíš řekl lidu:
     „Pamatuj, nezapomeň, jak jsi rozlítil Hospodina, svého Boha, na poušti. Ode dne, kdy jsi vyšel z egyptské země, až do svého příchodu na toto místo jste byli vůči Hospodinu vzpurní. Rozlítili jste Hospodina na Chorebu. Hospodin se na vás rozhněval tak, že vás chtěl vyhladit. Když jsem vystoupil na horu, abych přijal kamenné desky, desky smlouvy, kterou s vámi Hospodin uzavřel, zůstal jsem na hoře čtyřicet dní a čtyřicet nocí, chleba jsem nejedl a vodu nepil. A Hospodin mi dal obě kamenné desky psané prstem Božím, na nichž byla všechna slova, která k vám Hospodin mluvil na hoře z prostředku ohně v den shromáždění.
     Po uplynutí čtyřiceti dní a čtyřiceti nocí mi Hospodin dal obě kamenné desky, desky smlouvy. A Hospodin mi řekl: ‚Vstaň a rychle odtud sestup, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z Egypta, se vrhá do zkázy. Brzo sešli z cesty, kterou jsem jim přikázal, udělali si slitou modlu.‘ Dále mi Hospodin řekl: ‚Vidím, jak je tento lid tvrdošíjný. Nech mě, já je vyhladím a vymažu jejich jméno pod nebem, z tebe učiním národ zdatnější a početnější než jsou oni.‘
     Obrátil jsem se a sestoupil z hory, zatímco hora planula ohněm. Obě desky smlouvy jsem nesl v rukou. Tu jsem spatřil, jak jste zhřešili proti Hospodinu, svému Bohu. Udělali jste si býčka, slitou modlu! Brzo jste sešli z cesty, kterou vám přikázal Hospodin, váš Bůh. Uchopil jsem obě desky, odhodil jsem je a před vašimi zraky je roztříštil. Pak jsem se vrhl před Hospodinem k zemi jako poprvé a ležel jsem čtyřicet dní a čtyřicet nocí, chleba jsem nejedl a vodu nepil, pro všechen váš hřích, kterým jste zhřešili, když jste se dopustili toho, co je zlé v Hospodinových očích, a tak jste ho urazili. Obával jsem se hněvu a rozhořčení, jímž se Hospodin proti vám rozlítil, aby vás vyhladil. A Hospodin mě vyslyšel i  tentokrát.
     Hospodin se velmi rozhněval i na Áróna a chtěl ho zahladit. V oné době jsem se proto modlil i za Áróna. A váš hříšný výtvor, který jste udělali, toho býčka, jsem vzal a spálil v ohni, roztloukl jsem jej a rozemlel jsem jej nadobro až na jemný prach; prach z něho jsem vsypal do potoka, který stéká z hory.
     Tu jsem se vrhal před Hospodina, čtyřicet dní a čtyřicet nocí jsem se vrhal před něho, protože Hospodin řekl, že vás vyhladí.
     Modlil jsem se k Hospodinu: Pane, Hospodine, neuvaluj zkázu na svůj lid, na své dědictví, které jsi vykoupil svou velikou mocí a vyvedl z Egypta pevnou rukou. Rozpomeň se na své služebníky, na Abraháma, Izáka a Jakuba, a nepřihlížej k  zatvrzelosti tohoto lidu, k jeho zvůli a hříchu, aby neříkali v zemi, z níž jsi nás vyvedl: ‚Protože je Hospodin nemohl uvést do země, kterou jim slíbil, a měl je v nenávisti, vyvedl je a na poušti je usmrtil.‘ Oni jsou přece tvůj lid a tvé dědictví, které jsi vyvedl svou velikou silou a vztaženou paží.“

RESPONSORIUM

DRUHÉ ČTENÍ

Z listu svatého Fulgencia, biskupa v Ruspe

     Nejprve bychom si měli všimnout toho, že na konci modlitby říkáme „skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista“ a že nikdy neříkáme „skrze Ducha Svatého“. Zajisté to katolická církev neříká jen tak zbytečně, ale s odkazem na to tajemství, že prostředníkem mezi Bohem a lidmi se stal člověk Ježíš Kristus,¹ kněz navěky podle řádu Melchizedechova,² který skrze vlastní krev jednou provždy vešel do svatyně. Ne do svatyně, která byla vytvořena lidskýma rukama jako znamení té pravé,³ ale do samého nebe, kde je po Boží pravici a přimlouvá se za nás.⁴
     Tuto službu jeho velekněžského úřadu má na mysli apoštol, když říká: Skrze něho tedy podávejme Bohu stále oběť chvály, to je ovoce rtů, které chválí jeho jméno.⁵ Jeho prostřednictvím tedy podáváme oběť chvály a modlitby, neboť jeho smrtí jsme byli znovu usmířeni, když jsme předtím byli nepřátelé.⁶ Skrze něho se totiž může stát naše oběť přijatelnou před Božím zrakem, neboť on sám se pro nás ráčil stát obětí. A proto nás svatý Petr napomíná a říká: Vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista.⁷ A z toho důvodu tedy říkáme Bohu Otci: „Skrze našeho Pána, Ježíše Krista.“
     Když se tu ovšem mluví o knězi, nač jiného se zde ukazuje, než na tajemství vtělení Páně, v němž Boží Syn, ačkoli má božskou přirozenost, sám sebe se zřekl a vzal na sebe přirozenost služebníka.⁸ Proč se tak ponížil, že byl poslušný až k  smrti,⁹ a zmenšil se, až byl trochu ponížen pod anděly,¹⁰ ačkoli byl božstvím roven Otci? Proto se zmenšil Syn, i když zůstal roven Otci, že se ráčil stát podobným člověku. Sám sebe zmenšil, když se sám sebe zřekl a vzal na sebe přirozenost služebníka. Kristovo zmenšení je tedy jeho zřeknutí se sebe sama. A  to přece není nic jiného než přijetí přirozenosti služebníka.
     Kristu však zůstává přirozenost Boží, je Boží Jednorozený, a vedle Otce také jemu přinášíme oběť. Zároveň ale přijal podobu služebníka a stal se knězem, takže skrze něho můžeme přinášet oběť živou, svatou a bohulibou. Nebyli bychom přece mohli přinášet žádnou oběť, kdyby se byl sám Kristus nestal pro nás obětí. V něm je i  naše lidská přirozenost skutečnou spasitelnou obětí. Neboť když ukazujeme, že naše modlitby jsou obětovány skrze věčného kněze, našeho Pána, vyznáváme zároveň, že má naše skutečné lidské tělo. Však také apoštol říká: Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti za hříchy.¹¹ Když tedy říkáme „skrze tvého Syna“ a dodáváme „neboť on s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého“, připomínáme tím jistě onu bytostnou jednotu, kterou má Otec i Syn i Duch Svatý. Z toho vyplývá, že Kristus, který za nás vykonal kněžskou službu, je týž, k jehož bytí podstatně náleží jednota s Otcem a Duchem Svatým.
     ¹ Sorv. 1 Tim 2, 5
     ² Žid 7, 17
     ³ srov. Žid 7, 12.11
     ⁴ Řím 8, 34
     ⁵ Žid 13, 15
     ⁶ srov. řím 5, 10
     ⁷ 1 Petr 2, 5
     ⁸ Flp 2, 6.7
     ⁹ Flp 2, 8
     ¹⁰ Žid 2, 9
     ¹¹ Žid 5, 1

RESPONSORIUM

KANTIKA

Ant. Pane, dej nám milost, v tebe doufáme, buď naší spásou v době tísně. Pane, dej nám milost, v tebe doufáme, buď naší spásou v době tísně.

První kantikum