Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

26. květen 2013
Druhé mezidobí, 8. týden
4. týden žaltáře

V. Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.  Aleluja.

HYMNUS

V noci a časně ráno:

Nastala doba posvátná,
kdy podle Písma přijít má
mezi nás Tvůrce nebes sám,
nebeský Ženich Církve k nám.

Rozumné panny jemu jdou
naproti s duší plamennou
a nesou lampy hořící,
radost jim září ze srdcí.

Ty nerozumné zmeškaly,
když do lamp oheň hledaly,
a marně buší v zoufalství
do bran věčného království.

A proto bdělí zůstaňme,
čisté srdce si uchraňme,
ať Pánu, až se navrátí,
můžeme vyjít naproti.

Dej, Králi, ať jsme hodni cti
i slávy tvého království,
ať smíme tebe též i my
velebit věčně písněmi. Amen.

Během dne:

Živote svatých, cesto, světlo spásy,
základe míru, dárce ctnosti vlídný,
Kriste, my tobě pokornými hlasy
    zpíváme hymny.

Moc tvá se zračí v tom, co zmohou svatí,
co mají, co chtí srdci, slovy, činy,
vždyť jejich láska neustává pláti
    plameny tvými.

Rač naší době dát mír, víru vroucí,
nemocným zdraví, hříšným odpustiti,
a udělit všem dary nehynoucí
    věčného žití.

Stejná buď sláva nejvyššímu Otci
i tobě, dobrý Vládce, Spasiteli,
a také Ducha, rovného jim mocí,
    ctí vesmír celý. Amen.

ŽALMY

Ant. 1 Jak je Bůh dobrý k těm, kdo čisté srdce mají.

Blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou. (Mt 11, 6)

¹ Jak je Bůh dobrotivý k poctivým, *
      jak dobrý k těm, kdo čisté srdce mají!
² Přesto mé nohy málem klopýtly, *
      mé kroky jen tak tak že neuklouzly:
³ neboť jsem vychloubačům záviděl, *
      když jsem tak viděl, jak se hříšným daří. –

⁴ Vždyť oni žádnou strastí netrpí *
      a jejich tělo zdravé je a tučné.
⁵ Jsou vzdáleni všem lidským trampotám *
      a nesouží se jako druzí lidé. –

⁶ Pýchou se skví jak zlatým řetězem, *
      jak rouchem oděni jsou násilnictvím.
⁷ Z tučnosti prýští jejich nepravost *
      a zlými úmysly jim srdce kypí.
⁸ Pošklebují se, mluví darebně, *
      z povýšenosti ubližují slovem. –

⁹ Ústy si troufají až na nebe *
       a jejich jazyk zrejdí celou zemi.
¹⁰ A proto se k nim obrací můj lid *
       a loká jejich slova jako vodu.
¹¹ Říkají: „Jak by o tom věděl Bůh? *
       Je Nejvyššímu vůbec něco známo?“
¹² Vidíte, tak si vedou hříšníci, *
       jsou stále mocnější a žijí šťastně.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 1 Jak je Bůh dobrý k těm, kdo čisté srdce mají.

Ant. 2 Jejich smích se obrátí v nářek a radost ve smutek.

¹³ Marně jsem tedy bezúhonně žil *
       a omýval si ruce v nevinnosti?
¹⁴ Abych byl jenom týrán den co den *
       a každé ráno dostával jen bití? –

¹⁵ Když jsem si pomyslel: „Mluv jako oni,“ *
       byl bych tím jenom zradil rod tvých synů.
¹⁶ Hloubal jsem tedy, jak to pochopit, *
       a připadalo mi to velmi těžké,
¹⁷ až pronikl jsem v Boží tajemství *
       a prohlédl jsem konce těchto lidí. –

¹⁸ Na kluzkou cestu jsi je uvedl *
       a popravdě je vrháš do záhuby.
¹⁹ Jak najednou se propadají v nic, *
       jak hroutí se a v náhlé hrůze hynou,
²⁰ jak sen, jenž s procitnutím odplyne, *
       ten obraz člověk zapudí, jen vstane.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 2 Jejich smích se obrátí v nářek a radost ve smutek.

Ant. 3 Hle, hynou, kdo se tobě vzdalují, mým blahem je být v Boží blízkosti.

²¹ Když se mé srdce rozhořčovalo *
       a bolest mi až k ledví pronikala,
²² byl jsem to hloupý, nic jsem nechápal, *
       stál před tebou, jak nerozumné zvíře.
²³ Já však chci trvale být u tebe, *
       neboť ty sáms mě chopil za pravici.
²⁴ Ty vždycky mě svou radou povedeš *
       a nakonec pak do slávy mě přijmeš. –

²⁵ Koho mám kromě tebe na nebi? *
       A na zemi nic nežádám než tebe.
²⁶ Ať tělo mé i srdce pominou – *
       Pán je má skála a můj úděl navždy!
²⁷ Hle, hynou, kdo se tobě vzdalují, *
       zatratíš všechny, kdo tě opouštějí.
²⁸ Mým blahem je být v Boží blízkosti †
       já všechnu důvěru jen v Pána skládám *
       a budu hlásat všechny jeho skutky.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 3 Hle, hynou, kdo se tobě vzdalují, mým blahem je být v Boží blízkosti.

V. Jak mi tvé příkazy na patře sládnou.
R. Víc nežli med mi chutnají v ústech.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy Job

     ¹Jednoho dne se Boží synové zase shromáždili u Hospodina. Přišel s nimi i satan. Hospodin řekl satanovi: ²„Odkud přicházíš?“ A satan odpověděl Hospodinu: „Procházel jsem zemi a potuloval jsem se po ní.“
     ³Tu řekl Hospodin satanovi: „Všiml sis mého služebníka Joba, že mu není na zemi podobného? Je to muž bezúhonný, čestný, bohabojný a varuje se zlého. Dosud setrvává ve své bezúhonnosti, zbytečně jsi mě navedl, abych ho trápil.“ ⁴I odpověděl satan Hospodinu: „Kůži za kůži, všechno, co člověk má, dá za svůj život. ⁵Jen vztáhni svou ruku a dotkni se jeho kostí a masa a uvidíš, zda ti nebude zlořečit do tváře!“ ⁶Tu řekl Hospodin satanovi: „Hle, je v tvé moci, jen jeho života ušetři!“
     ⁷Satan odešel od Hospodina a zasáhl Joba zhoubnými vředy od chodidla až po temeno hlavy. ⁸A Job si bral střepinu, aby se jí škrábal, když sedával na hromadě smetí.
     ⁹Jeho žena mu řekla: „Dosud se držíš té své bezúhonnosti? Proklej Boha a zemři!“ ¹⁰I řekl jí: „Mluvíš jako blázen! Dobro bereme od Boha, a zlo brát nemáme?“ V tom ničem Job svými rty nezhřešil.
     ¹¹Tu uslyšeli tři Jobovi přátelé o celém tom velkém neštěstí, které ho stihlo, a proto přišel každý ze svého kraje: Elifaz z Temanu, Bildad ze Šuachu a Sofar z Námy. Smluvili se spolu, že ho přijdou potěšit a politovat. ¹²Již zdaleka ho uviděli, ale nepoznali ho. I dali se do hlasitého pláče, roztrhli svůj šat a posypali si hlavy popelem. ¹³Seděli u něho na zemi sedm dní a sedm nocí a nikdo mu ani slovo neřekl, neboť viděli, že jeho bolest je převeliká.

RESPONSORIUM

DRUHÉ ČTENÍ

Z komentáře svatého papeže Řehoře Velikého ke knize Job

     Když Pavel v sobě pozoroval bohatství vnitřní moudrostí a zároveň viděl, jak navenek je jen porušitelným tělem, řekl: Poklad máme v nádobě hliněné.¹ Nu, a u blaženého Joba? Na povrchu cítila hliněná nádoba rány vředů, ale přitom zůstal uvnitř poklad neporušený. Navenek sice praskají rány, ale uvnitř se nepřetržitě tvoří poklad moudrostí, a z něho vyvěrají na povrch slova svatého vědění, která praví: Dobro bereme od Boha, a zlo brát nemáme?² Dobrem myslí Boží dary, ať už časné nebo věčné, a zlem nazývá časné rány. Pán o tom mluví skrze proroka takto: Já jsem Hospodin, jiný není. Tvořím světlo a působím tmu, dávám štěstí a dopouštím neštěstí.³
     Tvořím světlo a působím tmu, protože když bič bolesti navenek vytváří temnoty, uvnitř se jako důsledek poučení rozžíhá světlo duše. Dávám štěstí a dopouštím neštěstí, neboť pokoj s Bohem je nám vrácen tehdy, když to, co Bůh tak dobře stvořil, ale po čem člověk tak nedobře zatoužil, se nám obrátí v rány, které jsou pro nás špatné. Hříchem jsme zajisté ztratili jednotu s Bohem; je tedy dobré, abychom se za pomoci ran s ním opět smířili: když se nám každá věc, ačkoli dobře stvořená, obrátí v bolest, naše napravená duše se s tvůrcem pokoje pokorně opět smíří.
     Ale je třeba si dobře všimnout v Jobových slovech toho, jak dovednou úvahou se brání přemlouvání své manželky, když říká: Dobro bereme od Boha, a zlo brát nemáme? V soužení je totiž velikou útěchou, jestliže si uprostřed protivenství připomeneme dary svého Stvořitele. A nic, co nás potká bolestného, nás nezlomí, jestliže se nám v mysli co nejrychleji vynoří představa Božího daru, který nás pozvedá. O tom je totiž psáno: Ve dnech štěstí nezapomínej na neštěstí a ve dnech neštěstí nezapomínej na štěstí.⁴
     Neboť každý, kdo přijímá dary, aniž by se zároveň bál, že mohou přijít také rány, nechá se unést radostí do velké výše, ale povznesený v radosti potom náhle se prudce zřítí. A koho stíhají rány a on se v čase trápení vůbec netěší z darů, které se mu poštěstilo dostat dříve, tomu zpustoší mysl naprosté zoufalství.
     Takže je tedy třeba spojovat obojí, aby vždy bylo jedno druhému oporou: aby trápení v neštěstí zmírňovala vzpomínka na Boží dar a předtucha trápení a strach z něho aby tlumily radost z daru. Nuže, chce-li svatý člověk uprostřed ran zkonejšit zjitřenou mysl, přemýšlí v bolestech neštěstí o kráse darů a říká si: Dobro bereme od Boha, a zlo brát nemáme?
     ¹ 2 Kor 4, 7
     ² Job 2, 10
     ³ Iz 45, 5a.7
     ⁴ Sir 11, 27 (Vulg.)

RESPONSORIUM

KANTIKA

Ant. Pane, dej nám milost, v tebe doufáme, buď naší spásou v době tísně. Pane, dej nám milost, v tebe doufáme, buď naší spásou v době tísně.

První kantikum