Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

1. listopad 2010
Vzpomínka na všechny věrné zemřelé, svátek

Připadne-li 2. listopad na neděli, slaví se mše ze Vzpomínky na všechny věrné zemřelé, ale texty pro denní modlitbu církve jsou z neděle – texty za zemřelé se vynechávají. Při ranních chválách a nešporách, slaví-li se za účasti lidu, se však může použít textů za zemřelé.

V. Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.  Aleluja.

HYMNUS

Ty, který žiješ od věků,
jediný žití prameni,
k nám, pro své viny propadlým
v klín smrti, Bože, pohlédni.

Tys, Otče, tvora hříšného
postihl trestem zániku,
aby, až prach se vrátí v prach,
zaplatil daň všech viníků.

Přesto však ten dech života,
jejž jsi nám vdechl v moudrosti,
zůstává v nás i nadále
jakoby poupě věčnosti.

V tom naděje, v tom útěcha,
že, Pane, ožijeme zas,
až první ze všech vzkříšených
sám Kristus k sobě vezme nás.

Dej služebníkům zesnulým,
ať vejdou v říši života:
jichž duše v Krista věřila
a Duchem byla prodchnuta.

Uveď nás ve své království,
ze světa až nám sejít dáš,
ať slavíme tě chválami,
Ty, Počátku i konci náš. Amen.

ŽALMY

Ant. 1 Stvořil jsi mě z hmoty země a dal jsi mi tělo, Pane, můj Vykupiteli, vzkřísíš mě v poslední den.

Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. (Žid 10, 5)

² Doufal jsem, doufal v Pána, i sklonil se ke mně *
      a vyslyšel moje volání.
³ Z jámy zkázy mě vytáhl, z bahna a kalu, †
      mé nohy na skálu postavil, *
      mým krokům opět jistotu dal.
⁴ Do úst mi vložil zpěv nový, chvalozpěv Bohu. †
      Spatří to mnozí, pojme je bázeň, *
      v důvěře skloní se před Pánem. –

⁵ Šťastný člověk, jenž v Pána naději vkládá, †
      jenž nedruží se ke zpupným *
      a k těm, kdo upadli v lež a blud.
⁶ Mnohé divy jsi učinil, Pane, můj Bože, †
      i záměry, které s námi máš; *
      kdo by se tobě vyrovnal!
   Kdybych měl o nich vyprávět, *
      víc je jich, než se spočítat dá. –

⁷ V žertvách a krvavých darech zálibu nemáš, †
      smírné a zápalné oběti nechceš, *
      avšak mně jsi otevřel sluch.
⁸ Řekl jsem tedy: „Hle, zde přicházím nyní! *
      Ve svitku pro mne je příkaz psán.
⁹ Blaží mě, Bože můj, konat podle tvé vůle, *
      tvůj zákon v hloubi srdce mám.“

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 1 Stvořil jsi mě z hmoty země a dal jsi mi tělo, Pane, můj Vykupiteli, vzkřísíš mě v poslední den.

Ant. 2 Kéž se ti, Pane, zlíbí, mě vysvobodit! Pospěš mi, Pane, na pomoc!

¹⁰ Tvou spravedlnost jsem zvěstoval před velkou obcí, *
       ústa jsem nezamkl, Pane, ty víš.
¹¹ Tvou spravedlnost nenechám pro sebe v skrytu, *
       tvou věrnost a pomoc rozhlásím.
    Ani tvou čestnost a laskavost *
      před velkou obcí nesmlčím. –

¹² Neodpírej mi, Pane, své slitování, *
       tvá milost a věrnost buď se mnou vždy!
¹³ Neboť mě skličují vůkol nesčetné strasti, †
       mé hříchy na mne dopadly, *
       že ani vzhlédnout si netroufám.
    Mám jich víc, nežli na hlavě vlasů, *
       ztratil jsem veškerou odvahu. –

¹⁴ Kéž se ti, Pane, zlíbí mě vysvobodit! *
       Pospěš mi, Pane, na pomoc!

      ¹⁵ [Ať hanba s potupou padnou konečně na ty, *
          kdo se mě snaží zahubit,
          ať se stydí a zalezou všichni,  *
          kdo se z mých pohrom radují!
      ¹⁶ Jen ať se stáhnou se zahanbením ti všichni, *
          Kdo o mně říkali: „Dobře mu tak.“]

¹⁷ Zato ať jásají, ať se radují v tobě *
       všichni, kdo tebe hledají!
    Ať mohou říkat: „Velký je Pán“, *
       kdo k tobě volají o pomoc!
¹⁸ Já jsem jen ubohý nuzák; přijď ke mně, Pane! †
       Ty jsi má pomoc, můj zachránce, *
       neotálej už, Bože můj!

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 2 Kéž se ti, Pane, zlíbí, mě vysvobodit! Pospěš mi, Pane, na pomoc!

Ant. 3 Po Bohu žízním v duši, po svém živém Bohu, kdy konečně zas přijdu před tvou tvář?

Kdo žízní, ať přijde, kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. (Zj 22, 17)

² Tak jako laň, jež dychtí po tekoucích vodách, *
      tak dychtí, Bože, po tobě má duše.
³  Po Bohu žízním v duši, po svém živém Bohu: *
    kdy konečně zas přijdu před tvou tvář? –

⁴ Ve dne i v noci jenom slzy jsou můj pokrm, *
      když denně slýchám: „Kde máš svého Boha?“
⁵ Duše mi přetéká, když si to představuji, †
      jak pronikal jsem do svatyně Boží *
      za chvalozpěvů svátečního davu. –

⁶ Proč se má duše rmoutíš, proč tak ve mně teskníš? †
      Jen doufej v Boha, zas ho budu slavit, *
      toho, jenž je můj zachránce a Bůh můj! –

⁷ Jsem sklíčen, proto na tebe tak vroucně myslím †
      tu od Jordánu, z hermonského kraje, *
      a z této hory, která sluje Misar. –

⁸ V šumu tvých vodopádů hloubka hloubku volá, *
      tvé vlny, slapy přese mne se valí.
⁹ Za Pánem ve dne vzhlížím, v noci milost čekám, *
      s písní se modlím k Bohu svého žití.
¹⁰ Bohu, své skále říkám: „Proč mě zapomínáš? *
       Proč se mám vláčet, nepřítelem tísněn?“
¹¹ Až do kostí mě bodá posměch protivníků, *
       když denně slyším: „Kde máš svého Boha?“
¹² Proč se má duše rmoutíš, proč tak ve mně teskníš? †
       Jen doufej v Boha, zas ho budu slavit, *
       toho, jenž je můj zachránce a Bůh můj!

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 3 Po Bohu žízním v duši, po svém živém Bohu, kdy konečně zas přijdu před tvou tvář?

V. Ty, Pane, jsi milosrdný.
O. Dle svého slova mě k životu navrať.

PRVNÍ ČTENÍ

Jedno z těchto tří:

Z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům

     Bratři, ¹²káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? ¹³Není-li však žádné vzkříšení mrtvých, nevstal ani Kristus! ¹⁴A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je naše víra. ¹⁵Pak ovšem my vypadáme jako lživí svědci o Bohu: je-li totiž pravda, že mrtví vůbec nevstávají, proti Bohu jsme svědčili, že Krista vzkřísil, ale on ho nevzkřísil. ¹⁶Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. ¹⁷A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších ¹⁸a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. ¹⁹ Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí.
     ²⁰Ale Kristus z mrtvých vstal a to jako první z těch, kteří zesnuli. ²¹Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení z mrtvých. ²²Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. ²³Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus, pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde. ²⁴Potom nastane konec, až odevzdá své království Bohu a Otci a až zlomí vládu všech mocných knížat, mocností a sil.
     ²⁵On totiž musí kralovat, dokud mu Bůh nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám. ²⁶Jako poslední nepřítel pak bude zničena smrt. ²⁷Všechno totiž Bůh podřídil pod jeho nohy. Když však říká, že všechno je podřízeno, je samozřejmě z toho vyňat ten, který mu všechno podřídil. ²⁸A až mu bude všechno podřízeno, tehdy se i sám Syn podřídí tomu, který mu všechno podřídil, aby byl Bůh všechno ve všem.
     ²⁹Jaký má potom smysl, co dělají ti, kdo přijímají křest místo těch, kdo už zemřeli? Jestliže mrtví vůbec nevstávají, proč tedy přijímat za ně křest? ³⁰Proč také my se vydáváme v nebezpečí každou hodinu? ³¹Den co den umírám – jakože jste moje chlouba, bratři, kterou mám před Kristem Ježíšem, naším Pánem! ³²Když jsem v Efesu musel zápasit – jak se říká – se šelmami, co z toho mám? Jestliže mrtví nevstávají, pak platí: Jezme a pijme, vždyť zítra zemřeme! ³³Nedávejte se už svádět k mylným názorům: „Špatné rozhovory kazí dobré mravy.“ ³⁴Vystřízlivějte, jak se sluší, a nehřešte! Někteří z vás nevědí nic o Bohu. Styďte se, že k vám musím takto mluvit!

RESPONSORIUM

Nebo:

Z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům

     ³⁵Někdo snad řekne: "Jak mohou mrtví vstát? A jaké to budou mít tělo, až přijdou?" ³⁶Ty bláhový člověče! Když zaséváš semeno, nezačne projevovat známky života, jestliže napřed neodumře. ³⁷A zaséváš přece ne už tu budoucí rostlinu, ale jen pouhé semeno, například zrnko pšeničné nebo nějaké jiné. ³⁸A Bůh mu dává tělo, jak sám chtěl, a každému semenu vlastní tělo. ³⁹A nejsou všechna těla stejná, ale jiné je tělo lidí, jiné zase tělo dobytka, jiné je tělo ptáků, jiné tělo ryb. ⁴⁰A jsou tělesa nebeská a jsou tělesa pozemská. Jiný je lesk těles nebeských, jiný těles pozemských. ⁴¹Jinak září slunce, jinak září měsíc, jinak září hvězdy. Dokonce i hvězda od hvězdy se liší leskem.
     ⁴²Tak je tomu a se vzkříšením mrtvých. Do země se klade tělo, které podléhá zkáze, vstane však tělo, které zkáze nepodléhá. ⁴³Do země se klade tělo, které budí ošklivost, vstane však tělo, které budí úctu. Do země se klade tělo slabé, vstane však silné. ⁴⁴Do země se klade tělo živočišné, vstane však tělo zduchovnělé. Jako je tělo živočišné, tak je i tělo zduchovnělé. ⁴⁵Stojí přece v Písmu: První člověk, Adam, se stal živou bytostí, poslední Adam však bude oživujícím duchem. ⁴⁶Ale není napřed to, co je zduchovnělé, nýbrž to, co je živočišné, a potom teprve přijde to, co je zduchovnělé.
     ⁴⁷První člověk byl utvořen ze země, je pozemský, druhý člověk je z nebe. ⁴⁸Když někdo pochází ze země, ze země jsou i jeho děti. Když někdo pochází z nebe, z nebe jsou i jeho děti.
     ⁴⁹My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe. ⁵⁰Říkám vám, bratři, toto: člověk, jak je, nemůže mít účast v Božím království, ani člověk s tělem porušitelným nemůže mít účast v neporušitelnosti.
     ⁵¹Povím vám teď tajemnou pravdu: všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměněni. ⁵²Stane se to rázem, v jediném okamžiku, na konečné zatroubení polnice. Polnice zazní a mrtví vstanou s tělem neporušitelným, a my budeme proměněni. ⁵³Toto tělo porušitelné musí totiž na sebe vzít neporušitelnost a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost. ⁵⁴A až toto tělo porušitelné vezme na sebe neporušitelnost a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní to, co stojí v Písmu: Vítězně je smrt navždy zničena! ⁵⁵Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec? ⁵⁶Ten bodec smrti je hřích, a hřích zase čerpal svou moc ze zákona. ⁵⁷Ale Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista.

RESPONSORIUM

Nebo:

Z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům

     ^4.16Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje, ¹⁷neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, ¹⁸protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně.
     ^5.1Víme totiž, až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi. ²Proto vzdycháme plni touhy po tom, abychom si mohli vzít na sebe ještě jako šat i svůj příbytek z nebe, ³a to i v tom případě, když budeme shledáni oblečeni, ne svlečeni ze své pozemské schránky. ⁴Ano, pokud jsme v této pozemské schránce, vzdycháme a tíží nás to; nechtěli bychom být svlečeni, ale toužíme, abychom byli nadto ještě přioděni, aby tak byla smrtelná schránka pohlcena životem. ⁵Bůh sám nás tak k tomu určil a dal nám Ducha jako záruku.
     ⁶Jsme tedy ustavičně plni důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. ⁷To proto, že v nynějším stavu v Boha jen věříme, ale dosud ho nevidíme. ⁸Jsme však plni důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu. ⁹A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domě těla zůstáváme, nebo se z něho odebíráme. ¹⁰My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.

RESPONSORIUM

DRUHÉ ČTENÍ

Z řeči svatého biskupa Ambrože nad hrobem vlastního bratra Satyra

     Vidíme, že i smrt může být ziskem a život trestem. Proto říká apoštol Pavel: Pro mě život je Kristus a smrt ziskem.¹ Co je pro nás Kristus, ne-li smrt těla a duch, který dává život? A proto je třeba zemřít s Kristem, abychom s ním žili. Buďme ochotni denně umírat a zvykejme si na to, aby se naše duše tímto odloučením učila zbavovat toho, po čem touží tělo, a jako by byla na výšině, kam už nedosáhnou pozemské vášně a nemohou ji strhnout k sobě, aby přijímala podobu smrti, a  tak nepropadla jejímu trestu. Neboť zákon těla je v rozporu se zákonem ducha a chce nás podrobit zákonu hříchu. Jaký je na to lék? ²
     Máme lékaře, užívejme lék. Naším lékem je Kristova milost a tělem propadlým smrti je naše tělo. Žijme tedy jako cizinci vůči tělu, abychom nebyli cizí vůči Kristu; i když žijeme v těle, nedejme se vést tím, co chce tělo; nezanedbávejme práva přirozenosti, ale dávejme přednost darům milosti.
     Co ještě dále? Celý svět je vykoupen smrtí jednoho. Kristus by byl mohl nezemřít, kdyby byl chtěl; ale on nepovažoval za správné vyhnout se smrti, jako by nemohla přinést žádný užitek, a lépe než svou smrtí by nás byl nezachránil. A proto je jeho smrt životem všech. Jsme označováni křížem, znamením jeho smrti, ohlašujeme jeho smrt modlitbou, zvěstujeme jeho smrt slavením oběti; jeho smrt je vítězství, jeho smrt je dílo spásy, po celém světě se jeho smrt každoročně slaví.
     Co ještě máme říci o jeho smrti, když můžeme ukázat na jeho božském příkladu, že jedině smrt nám získala nesmrtelnost a přinesla vykoupení ze smrti? Není tedy třeba nad smrtí naříkat, neboť je nástrojem spásy všech; není třeba utíkat před smrtí, neboť Syn Boží jí nepohrdl a nevyhnul se jí.
     Smrt sice nepatřila k lidské přirozenosti, ale stala se pak něčím přirozeným; Bůh neustanovil smrt od počátku, ale dal ji jako lék. Neboť člověk byl za svou zpronevěru odsouzen k denní lopotě, naříkal, těžce to nesl a začal mít nešťastný život. Bylo třeba učinit konec tomuto zlému stavu, a tak měla smrt navrátit, co život ztratil. Nesmrtelnost bez milosti by byla spíše břemenem než ziskem.
     Duše má tedy možnost opustit labyrint tohoto života a veškerou tělesnou tíhu a směřovat k nebeským sborům – i když tam mohou dojít jen svatí - a vzdávat Bohu chválu, kterou mu za doprovodu citer vzdávají nebešťané, jak víme z prorocké knihy: Veliké a podivuhodné jsou tvé skutky, Pane, Bože vševládný! Spravedlivé a věrné jsou tvé cesty, králi věků. Kdo by ti, Pane, nevzdával úctu, kdo by neslavil tvé jméno? Neboť ty jediný jsi svatý a všechny národy přijdou a budou se před tebou klanět.³ A duše má také možnost vidět, Ježíši, tvou svatbu, při níž se za radostného zpěvu všech přivádí nevěsta ze země do nebe – k tobě přichází každý člověk⁴ – a už nepodléhá světu, ale je spojena s duchem.
     To si přál svatý David ze všeho nejvíc, aby to spatřil a uviděl. Říká: Jen jedno jediné na Pánu žádám, po jednom toužím, abych směl v Pánově domě přebývat po celý život, na jeho dobrotu patřit.^{5
     1} Flp 1, 21
     ² srov. Řím 7, 24.25
     ³ Zj 15, 3.4
     ⁴ Žl 64 (65), 3
     ⁵ Žl 26 (27), 4

RESPONSORIUM

KANTIKA

Ant. Pane, dej nám milost, v tebe doufáme, buď naší spásou v době tísně. Pane, dej nám milost, v tebe doufáme, buď naší spásou v době tísně.

První kantikum