Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

9. únor 2020
Sv. Scholastiky, panny, památka

V. Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.  Aleluja.

HYMNUS

Svou vroucí písní velebí
tento den zbožní věřící,
když dnes i z výšin na nebi
se sláva této panny skví.

Panna, jež k chválám Kristovým
přispěla mužnou pevností,
se k sborům nebes vznešeným
dnes druží plna radosti.

Křehkosti těla přemohla
cudností v celém žití svém,
svůdnostmi světa pohrdla
a ve stopách šla za Kristem.

Spravuj nás, Kriste, podle ní,
před nepřáteli chraň lid svůj,
nás ve svých ctnostech upevni
a balvany vin odstraňuj.

Ať tebe všechno lidstvo ctí,
Ježíši, z Panny zrozený,
i Otci, Duchu milosti
ať ustavičná chvála zní. Amen.

ŽALMY

Ant. 1 Pane, pro své slitování mě zachraň.

Nyní je duše má rozechvěna... Otče, vysvoboď mě od té hodiny. (Jan 12, 27)

² Nekárej mě, Pane, ve svém hněvu, *
      v rozhorlení svém mě netrestej! –

³ Nade mnou se smiluj, Pane, chřadnu, *
      uzdrav mě, jsem zhloubi otřesen.
⁴ Na dno roztřesena je má duše, *
      jak chceš, Pane, dlouho otálet? –

⁵ Vrať se opět, Pane, vysvoboď mě, *
      pro své slitování zachraň mě!
⁶ Z mrtvých nikdo už tě nevzpomene, *
      kdo by v podsvětí tě velebil? –

⁷ Už jsem vysílen svým naříkáním, †
      každou noc jen pláčem lože skrápím, *
      slzami své lůžko promáčím.
⁸ Oko mé je hořem zakaleno, *
      stárnu z tolika svých nepřátel. –

⁹ Pryč ode mne všichni, kdo mi křivdí! *
       Neboť Pán mé nářky uslyšel.
¹⁰ Uslyšel Pán volání mé prosby, *
       vyslyšel Pán moji modlitbu. –

¹¹ Ať se poděsí mí nepřátelé, *
       ať se s hanbou kvapně odklidí!

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 1 Pane, pro své slitování mě zachraň.

Ant. 2 Pán se slabému stal útočištěm v době bídy.

Znovu přijde soudit živé i mrtvé.

² Chci tě chválit, Pane, z celého svého srdce, *
      vyprávět chci o všech tvých podivuhodných skutcích.
³ Radovat se budu, s jásotem tebe vzývat, *
      hrát a zpívat budu, Nejvyšší, pro tvé jméno, –

⁴ protože se stáhli mí nepřátelé zpátky, *
      zhroutili se všichni, zanikli před tvou tváří.
⁵ Vždyť ty sám ses ujal mé pře a mého práva, *
      zasedl jsi na trůn k spravedlivému soudu, –

⁶ pohany jsi srazil a bezbožníky potřel, *
      navždy a na věčné věky vyhladils jejich jméno.
⁷ Zemdleli nepřátelé, v záhubu navěky padli, *
      vylidnils jejich města, památka jejich zašla. –

⁸ Pán zato bude trůnit věčně, *
      k soudu si postavil svůj stolec.
⁹ Svět bude soudit spravedlivě, *
       rozsudek vyřkne nad národy. –

¹⁰ Pán bude útočištěm slabých, *
       útulkem jejich v době bídy.
¹¹ A budou v tebe důvěřovat, *
       ti, kdo se znají k tvému jménu,
    neboť kdo tebe hledá, Pane, *
       toho ty v nouzi neopustíš.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 2 Pán se slabému stal útočištěm v době bídy.

Ant. 3 Tvou chválu budu zvěstovat v branách siónské dcery.

¹² Hrejte Pánu, jenž sídlí na Sióně, *
       mezi národy zvěstujte jeho skutky!
¹³ Mstitel krve, on ubohé má v mysli, *
       nikdy nezapomíná jejich nářků. –

¹⁴ Smiluj se nade mnou, Pane, *
       shlédni na moji bídu,
    co snáším od nepřátel, *
       vyveď mě od bran smrti!
¹⁵ Ať všechnu chválu tvou zpívám †
       v branách siónské dcery *
       a nad tvou pomocí jásám. –

¹⁶ Propadli pohané do jam, *
       které kopali jiným,
    sami se lapili nohou *
       do léčky, kterou kladli.
¹⁷ Tak se Pán projevil soudem: †
       neboť se polapil hříšník *
       do díla vlastních rukou. –

¹⁸ Do podsvětí ať se propadnou hříšní *
       s pohany, kteří na Boha zapomínají,
¹⁹ ubožák nepadne ve věčné zapomenutí, *
       naděje nuzných nadobro nezajde nikdy. –

²⁰ Povstaň, Pane, ať pyšně nejásá člověk, *
       před tvou tváří ať jdou pohané na soud!
²¹ Uvrhni na ně, Pane, třesavku hrůzy, *
       ať zvědí národy pohanů, že jsou jen lidé.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 3 Tvou chválu budu zvěstovat v branách siónské dcery.

V. Stezku života mi ukazuješ.
R. Naplněnou radost před tvou tváří.

PRVNÍ ČTENÍ

Z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům

     Slyšeli jste, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží Církev, že to přesahovalo všechny meze, a snažil jsem se ji zničit. V horlivosti pro židovství jsem ve svém národě předstihoval mnoho svých vrstevníků, protože jsem byl daleko více než oni zaujat zvyklostmi po předcích. Bůh si mě však už v lůně mé matky vybral a svou milostí povolal a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych o něm kázal radostnou zvěst pohanům. Neradil jsem se hned s lidmi ani jsem nešel nahoru do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly přede mnou. Odešel jsem do Arábie a pak se znova vrátil do Damašku.
     Za tři roky potom jsem se odebral do Jeruzaléma, abych z vlastní zkušenosti poznal Petra, a pobyl jsem u něho patnáct dní. Z ostatních apoštolů jsem však viděl jen Jakuba, bratra Páně. Dovolávám se Boha za svědka, že nelžu, co vám tady píšu. Pak jsem šel do krajin syrských a kilikijských. Křesťanským obcím v Judsku jsem však zůstal osobně neznám. Pouze slýchali: „Ten, který nás kdysi pronásledoval, teď sám hlásá tu víru, kterou dříve ničil.“ A chválili kvůli mně Boha.
     Potom jsem šel znovu po čtrnácti letech do Jeruzaléma s Barnabášem a vzal jsem s sebou také Tita. Šel jsem tam, protože se mi o tom dostalo zjevení. Předložil jsem jim tam evangelium, jak ho kážu mezi pohany, a v soukromí jsem to vyložil těm, kteří něco znamenají, zdali snad neběžím nebo jsem neběžel nadarmo. Ale ani Titus, který byl se mnou, nebyl přinucen dát se obřezat, ačkoli byl Řek. Tu otázku rozvířili vetřelí falešní bratři. Vloudili se mezi nás a slídili po naší svobodě, kterou máme v křesťanství, aby nás uvedli do otročení. Ale ani na okamžik jsme jim neustoupili a nepoddali se jim, aby vám zůstala pravda evangelia nezkráceně.
     A nebylo překážky ani ze strany těch, kdo něco znamenají. – Čím byli předtím, to se mě netýká; Bůh nedělá rozdíly v lidech. – Ti tedy, kdo něco znamenají, nic dalšího mi neuložili. Spíše naopak. Viděli, že je mně svěřeno, abych hlásal evangelium mezi pohany, jako zase Petrovi mezi židy. Vždyť ten, který pomáhal Petrovi v apoštolátě mezi židy, pomáhal i mně mezi pohany. Poněvadž Jakub, Petr a Jan – uznávané sloupy – poznávali, že mám k tomu od Boha milost, podali mně i Barnabášovi pravici na znamení, že patříme k sobě: my že tedy máme být pro pohany, oni pro židy. Jenom nám doporučili, abychom pamatovali na chudé. A to mi také vždycky leželo na srdci.

RESPONSORIUM

DRUHÉ ČTENÍ

Ze spisu „Dialogy o životě a divech italských otců“ od svatého papeže Řehoře Velikého

     Scholastika, sestra svatého Benedikta, již od dětství zasvěcená všemohoucímu Bohu, chodívala jednou za rok za bratrem. Muž Boží jí přicházíval vstříc na klášterní pozemek nedaleko od brány kláštera.
     Jednou zase přišla jako obvykle a její ctihodný bratr k ní přišel se svými učedníky. Celý den strávili v chválách Božích a ve svatých rozhovorech, a když se už začalo stmívat, společně pojedli.
     A protože se mezitím během jejich zbožné besedy připozdilo, svatá řeholnice požádala Benedikta: „Prosím tě, neopouštěj mě této noci a porozprávějme si až do rána o radostech života v nebi.“ On jí odpověděl: „Co to povídáš, sestro? Nemohu přece v žádném případě zůstat mimo svou celu.“
     Když tedy ctihodná sestra uslyšela zápornou odpověď svého bratra, položila sepjaté ruce na stůl, sklonila hlavu do dlaní a začala se modlit k všemohoucímu Pánu. A když hlavu znovu zdvihla, strhla se mohutná bouře s hromy a blesky a takový liják, že ani ctihodný Benedikt, ani bratři, kteří ho provázeli, nemohli ani vykročit z místa, na kterém společně seděli.
     Tu začal Boží muž smutně naříkat a řekl: „Bůh ti buď milostiv, sestro, cos to provedla?“ Nato ona: „Hleď, prosila jsem tě, ale tys mi nechtěl vyhovět; poprosila jsem proto svého Boha, a ten mě vyslyšel. Teď tedy jdi, můžeš-li, rozluč se se mnou a vrať se do kláštera.“
     A tak ten, který tam nechtěl zůstat dobrovolně, zůstal nedobrovolně, a tak se stalo, že probděli spolu celou noc a vzájemně se posilovali zbožnou rozmluvou o duchovním životě.
     Není divu, že žena zmohla víc než muž. Vždyť přece Bůh je láska,¹ jak říká Jan, a tak bylo navýsost správné, že ona dokázala víc, protože víc milovala.
     A hle, když po třech dnech stál Boží muž ve své cele a pozdvihl oči k nebi, spatřil, jak duše jeho sestry vychází z jejího těla v podobě holubice a vchází do skrytého nebe. Zaradoval se nad její velikou slávou, hymny a chvalozpěvy vzdal chválu všemohoucímu Bohu a poslal spolubratry, aby přinesli její tělo do kláštera a pochovali ji do hrobu, který měl připravený pro sebe.
     A tak se stalo, že ty, kdo byli vždycky jedna duše v Bohu, nerozdělil ani hrob.
     ¹ 1 Jan 4, 8

RESPONSORIUM

KANTIKA

Ant. Pane, dej nám milost, v tebe doufáme, buď naší spásou v době tísně. Pane, dej nám milost, v tebe doufáme, buď naší spásou v době tísně.

První kantikum