Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

27. srpen 2019
Sv. Augustina, biskupa a učitele Církve, památka

V. Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.  Aleluja.

HYMNUS

Věčné slunce, jež zaléváš
svým světlem všechno stvoření,
tys myslí nadpozemská zář,
zpěv našich srdcí tobě zní.

Tvůj Svatý Duch vždy v péči má
ty živé lampy planoucí,
jejichž zář světu odkrývá
ke spáse stezky vedoucí.

Co plyne z nebeských tvých slov
a srdcím z přirozenosti,
to všechno zaskvělo se znov
v tvých služebnících milosti.

Vavřínů jejich účasten
i pro jas svého učení
skví se dnes blažený muž ten,
i od nás vděčně chválený.

Dej kvůli němu, prosíme,
ať bezpečně vždy, Bože, jdem
po cestě pravdy jediné,
až k tobě jednou dospějem.

To uděl, Otče přesvatý,
se Synem stejné podstaty,
jenž s Duchem, který těší nás,
nad světem vládneš v každý čas. Amen.

ŽALMY

Ant. 1 S láskou tě vyznávám, Pane, má sílo.

V tu chvíli nastalo velké zemětřesení. (Zj 11, 13)

² S láskou tě vyznávám, Pane, má sílo! *
³     Pane, má skálo, má tvrzi, má spáso,
   ty jsi můj Bůh, můj hrad, kde se skryji, *
      ty jsi můj štít a záchrana moje!
⁴ Úpěnlivě volal jsem k Pánu, *
      osvobodil mě od nepřátel! –

⁵ Smrtící vlny mě zalily, *
      příboje zkázy mě plnily děsem.
⁶ Osidla temnot mě ovila, *
      smyčky smrti se nade mnou zdrhly.
⁷ K Pánu jsem volal v úzkostech, *
      k Bohu jsem křičel o záchranu.
   Ze svého chrámu slyšel můj hlas, *
      k jeho uším došel můj nářek.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 1 S láskou tě vyznávám, Pane, má sílo.

Ant. 2 Zachránil mě Pán, protože ve mně našel zalíbení.

⁸ A tu se zachvěla, pohnula zem, †
      v základech hor se zakolísala, *
      jak ve svém hněvu ji otřásal Pán.
⁹ Z jeho nozder valil se dým, †
      z jeho úst šlehal sžíravý plamen, *
      řeřavé uhlíky sršely z něj.
¹⁰ Nachýlil nebe a sestoupil níž, *
      s černými mračny pod nohama. –

¹¹ Na cherubovi přilétal, *
      na perutích vichru se snášel.
¹² Celý se halil v temnotách, *
      do clony z tmavých vod a mraků.
¹³ Ze záře, která před ním šla, *
      padaly kroupy a řeřavé uhlí. –

¹⁴ Nebesa s rachotem rozehřměl Pán, *
      hlasem svým Nejvyšší zaburácel.
¹⁵ Vysílal šípy do všech stran, *
      blesky metal a kolkolem sršel.
¹⁶ I bylo vidět až na mořské dno, *
      obnažily se základy země,
    když jsi, Pane, zahrozil, *
      zadul vichřicí svého hněvu. –

¹⁷ Pro mne však z výšin svou pravicí sáh´, *
      vyzdvihl mě z té záplavy vodní,
¹⁸ vyrval mě z rukou mých nepřátel, *
      z přesily mocných nenávistníků.
¹⁹ Vrhli se na mne v můj neblahý den, *
      Pán mi však přispěchal na ochranu.
²⁰ Na volný prostor vyvedl mne, *
      zachránil, v kom našel zalíbení.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 2 Zachránil mě Pán, protože ve mně našel zalíbení.

Ant. 3 Ty, Pane, zažehni mé světlo, ty ozař mé temnoty.

²¹ Tak pro mou nevinnost učinil Pán, *
      splatil mi za to, že ruce mám čisté;
²² za to, že po cestách Páně jsem šel, *
      od svého Boha neodpadl.
²³ Vskutku jsem všech jeho příkazů dbal, *
      zákony jeho jsem neodmítal.
²⁴ Zůstal jsem před ním bez viny, *
      chránil se bedlivě před proviněním.
²⁵ Odplatil Pán mou nevinnost, *
      neboť viděl, že ruce mám čisté. –

²⁶ K věrnému, Pane, jsi věrný i ty, *
      a s dobrým jednáš dobrotivě.
²⁷ Čistému odplácíš čistotou, *
      k chytrákům však jsi opatrný.
²⁸ Tak chráníš od zhouby pokorný lid, *
      pohledy zpupné však pokořuješ.
²⁹ Ano, má svítilna, Pane, jsi ty. *
      Bůh můj mé temnoty ozařuje.
³⁰ S tebou ztékám valy a zdi, *
      se svým Bohem přeskočím hradby.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 3 Ty, Pane, zažehni mé světlo, ty ozař mé temnoty.

V. Uslyšíš slovo z mých úst.
O. A budeš mluvit mým jménem.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy proroka Jeremiáše

¹Hospodin mě oslovil:
²„Jdi a křič do uší Jeruzaléma:
Tak praví Hospodin:
Vzpomínám na oddanost tvého mládí,
na lásku tvého zasnoubení,
když jsi šla za mnou na poušti,
v zemi bez osení.
³Izrael byl majetek zasvěcený Hospodinu,
byly to prvotiny jeho úrody;
kdokoli z nich jedl, pykal za to,
stihlo ho neštěstí – praví Hospodin.
⁴Slyšte Hospodinovo slovo, Jakubův dome
a všecky rody Izraelova domu!

⁵Tak praví Hospodin:
Jaké bezpráví našli na mně vaši otcové,
že se ode mě vzdálili,
že chodili za marností
a marnosti propadli?
⁶Neřekli: Kde je Hospodin,
který nás vyvedl z egyptské země,
který nás převedl pouští,
zemí pustou, plnou roklí,
zemí vyprahlou a temnou,
zemí, kterou nikdo nechodí,
v níž nikdo nebydlí?
⁷Uvedl jsem vás do země zahrad,
abyste jedli její ovoce a její plody,
vy však jste přišli a moji zemi poskvrnili,
zohavili jste mé dědictví.
⁸Kněží se neptali: ‚Kde je Hospodin?‘
Neznali mě ti, kteří mají zákon v rukou.
Pastýři ode mě odpadli,
proroci prorokovali Bálovým jménem,
chodili za modlami.

⁹Proto se mám ještě s vámi soudně vypořádat
– praví Hospodin –
přít se s vašimi syny.
¹⁰Jděte na ostrovy Kittim a dívejte se,
pošlete mezi Kedařany a dobře pozorujte!
¹¹Vizte, zda se tam stalo něco takového!
Copak vyměnil některý národ své bohy?
– a ti přece bohy nejsou!
Můj národ však změnil svou slávu za modlu!

¹²Užasněte, nebesa, nad tím
a velmi se zděste – praví Hospodin –
¹³neboť dvojí zlo spáchal můj národ:
mne, pramen vody živé, opustili
a kopali si cisterny,
cisterny rozpukané,
které nemohou udržet vodu.

²⁰Dávno jsi už zlámala své jho,
roztrhla své provazy.
Řeklas: ‚Nebudu sloužit!‘
Neboť na každém vyvýšeném pahorku
a pod každým zeleným stromem
ses roztáhla, nevěstko!

²¹Já jsem tě přece štípil z ušlechtilé révy,
pravé byly všecky sazenice.
Jak ses mi mohla zvrátit v révu zvrhlou?
²²I kdyby ses umyla louhem
a vypotřebovala mnoho mýdla,
špinavý zůstane přede mnou tvůj zločin
– praví Hospodin.
²³Jak můžeš říci: ‚Nejsem poskvrněna,
nechodila jsem za Bály?‘
Pohleď na své chování v Údolí,
uznej, cos učinila!

²⁴Lehká velbloudice, běhající křížem krážem,
divoká oslice, zvyklá na pustinu,
ve vášnivé touze lapá vítr.
Kdo utlumí její říji?
Ti, kdo ji hledají, nemusí se namáhat:
najdou ji v měsíci její říje.
²⁵Dej pozor na svou nohu, ať není bosá,
pozor na hrdlo, ať nevyprahne!
Ty však říkáš: ‚Nevadí! Ne!
Miluji cizince,
budu za nimi chodit.‘“

RESPONSORIUM

DRUHÉ ČTENÍ

Ze spisu „Vyznání“ od svatého biskupa Augustina

     Vyzván, abych se vrátil k sobě, vstoupil jsem pod tvým vedením, Bože, do svého nitra; mohl jsem, neboť ty ses stal mou pomocí stálou.¹ Vstoupil jsem, a okem své duše, i když tak slabým, jsem uviděl nad tímto okem své duše, nad svým duchem, nezměnitelné světlo; ne to obyčejné, viditelné všem tvorům, ani jiné, sice větší, ale téhož druhu, které by pouze mnohem mocněji zářilo a naplňovalo všechno svým jasem. Ne, nebylo to světlo jako ostatní světla, ale jiné, úplně odlišné od všeho. Ani nebylo nad mým duchem jako olej nad vodou nebo jako nebe nad zemí; bylo vysoko nade mnou, protože mě stvořilo, a já jsem byl hluboko pod ním, protože jsem byl stvořen od něho. Ten, kdo zná pravdu, zná to světlo.
     Ó věčná pravdo, pravdivá lásko, láskyhodná věčnosti! Ty jsi můj Bůh, po tobě toužím dnem i nocí. Jakmile jsem tě poznal, pozdvihl jsi mě, abych viděl, že je něco, co bych měl vidět, já že však dosud nejsem schopen vidět. A zasáhl jsi svým mocným světlem můj slabý zrak, a já jsem se zachvěl láskou i hrůzou. A shledal jsem, že jsem daleko od tebe v krajině úplně jiné, a jako bych slyšel z výsosti tvůj hlas: „Já jsem pokrm silných; musíš růst a budeš mě požívat. Nebudeš mě však proměňovat v sebe jako pokrm pro své tělo, ale ty se budeš proměňovat ve mne.“
     Hledal jsem tedy způsob, jak získat sílu, potřebnou k tomu, abych tě požíval, ale nenacházel jsem, dokud jsem neobjal prostředníka mezi Bohem a lidmi, člověka Krista Ježíše,² Boha, který je nade všecko: buď veleben navěky.³ On mě volal a říkal: Já jsem cesta, pravda a život;⁴ a pokrm, k jehož přijetí jsem dosud neměl sílu, spojil s tělem, neboť Slovo se stalo tělem,⁵ aby tvá moudrost, skrze niž jsi všechno stvořil, živila jako mléko naši dětskou slabost.
     Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak dávná a přece tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval! Hle, tys byl uvnitř, když já jsem byl venku, a tam jsem tě hledal, vrhal jsem se na to krásné, co jsi stvořil, já netvor. Tys byl se mnou, ale já jsem s tebou nebyl. To, co by vůbec nebylo, kdyby to nebylo v tobě, drželo mě daleko od tebe. Tys volal, křičel a prorazil mou hluchotu; tys zářil, svítil a zahnal mou slepotu; tys vydával vůni a já jsem ji vdechl, a teď dychtím po tobě; okusil jsem, a nyní lačním a žízním; ty ses mne dotkl, a já hořím touhou po tvém pokoji.
     ¹ srov. Žl 29 (30), 11
     ² srov. 1 Tim 2, 5
     ³ srov. Řím 9, 5
     ⁴ Jan 14, 6
     ⁵ Jan 1, 14

RESPONSORIUM

KANTIKA

Ant. Pane, dej nám milost, v tebe doufáme, buď naší spásou v době tísně. Pane, dej nám milost, v tebe doufáme, buď naší spásou v době tísně.

První kantikum